NENÍ VODA, UDĚLEJME INVESTIČNÍ SKOK (Reflex)

CHEMIZACE V ZEMĚDĚLSTVÍ NIČÍ PŮDU I ZVÍŘATA, ŘÍKÁ PROFESOR SKLENIČKA

Jak se přizpůsobit nastupujícím subtropům, proč u nás vítězí zemědělská velkovýroba a co dělat s nedostatkem vody? O těchto tématech jsme mluvili s profesorem PETREM SKLENIČKOU (54).

* Ve chvíli, kdy děláme rozhovor, řádí venku subtropy. Nejste vlastně rád, že vašim koncepcím o zadržování vody bude veřejnost konečně naslouchat?

Už v roce 2015 jsme zažili drobnou ukázku, jak by to mohlo vypadat po roce 2030 nebo 2050, a veřejnost na to moc nezareagovala. Tehdy poprvé následovalo po sobě někde dvacet, jinde třicet tropických dní a nocí a lidem na vesnici začaly vysychat studny. Mimochodem, do některých se dodnes voda už nevrátila. Jeden z ředitelů Lesů České republiky mi říkal, že měli studnu hlubokou několik desítek metrů, kde byl dostatek vody nepřetržitě přes dvě stě let, ale od roku 2015 tam není.

* Jak byste charakterizoval to, co se v přírodě děje?

Docent Hanel se svým týmem publikoval nedávno v prestižním vědeckém časopise text, v němž tvrdí, že celkově Evropa nezažívá výjimečně suché období. Zatímco má však sever a západ Evropy spíše vlhčí podmínky, jih a východ zažívá větší sucho. My jsme někde uprostřed.

* Z čeho vycházejí?

Z rekonstrukce evropského klimatu v horizontu posledního tisíciletí. Rok 2015 byl takovým prvním novodobým probuzením ve smyslu, že se k nám někdy po roce 2030 až 2050 nasunou podmínky podobné subtropům. Kromě zvýšení průměrné teploty a počtu tropických dní a nocí bude jedním z hlavních příznaků větší podíl přívalových dešťů. Dnes je česká krajina neumí využít a většina vody odteče bez užitku do sousedních zemí, hlavně do Německa. Občas při tom navíc udělá velké škody.

* V historii různé klimatické cykly přicházely a odcházely. V 17. století jsme byli svědky tzv. malé doby ledové a postupně docházelo k oteplování. Znamená to, že nějakým podobným cyklem s opačným znaménkem procházíme i nyní?

Podle údajů z pražského Klementina k oteplení dochází v posledních stech letech, kdy z průměrné roční teploty devět stupňů dnes máme nějakých jedenáct. Do toho jdou cykly týkající se množství vody. Jsem přesvědčen, že do budoucna problémem nebude celkový úhrn srážek, ten bude podobný jako nyní. Problém bude zadržování vody ze stále častějších Příklad: na Rakovnicku dnes spadne 30 procent srážek v podobě přívalového deště, který naše krajina nedokáže příliš využít. V budoucnu tímto způsobem spadne až 80 procent vody. To je hlavní problém vývoje klimatu, jak ho vidím.

* Co z toho vyplývá?

Že budeme v Česku potřebovat úplně jinou krajinu, schopnou se s tímto vývojem vypořádat. Dnešní krajina v tomto ohledu selhává. Stručně řečeno: musí dokázat nejen zadržet více vody a ochránit tak naše území před ničivými důsledky povodní. Musí umět vodu uchovat i po delší dobu, aby byla v dostatečném množství k dispozici v obdobích sucha. Znamená to, že musíme v české krajině vytvořit dostatečné velké prostory pro jímání a akumulaci srážkové vody. Velké množství malých, středních i velkých nádrží, poldrů nebo mokřadů, důmyslně propojených do funkčního celku.

* Co jste říkal vysilujícím polemikám politiků a klimatologů v posledních deseti letech, kdo je oteplováním vinen, jestli člověk, nebo jde o přirozené cykly? Nepoškodilo tuhle debatu například to, jak klimatologové z mezinárodního panelu IPCC falšovali údaje, aby doložili ideologickou tezi, že za vším stojí člověk?

Souhlasím s tím, že debatu, jak se vyrovnat s novým klimatem, to velmi poškodilo. Teď bychom už měli začít něco dělat. Když si uvědomíte, jak politikům trvá, než něco prosadí, už včera bylo pozdě. Podstatou je, že česká krajina se musí celoplošně změnit. Nejde o to, postavit někde přehradu a o sto kilometrů vedle rybník. Musíme se komplexně připravit na jinou podobu krajiny. Začít jsme ovšem měli už před dvaceti lety.

* Jak?

Heslem by mohlo být něco ve smyslu vytvořit model chytré krajiny proti suchu a povodním. Chceme-li mít nadále podobnou životní úroveň jako dnes, musíme vytvořit v podstatě novou vodohospodářskou síť. Ve středověku lidé nechápali, proč dělat kanalizace nebo vodovody. I my dnes musíme přesvědčit společnost, že je nutné vytvořit promyšlenou síť, tvořenou příkopy, kanály, nádržemi a mokřady, které budou zadržovat vodu, chránit půdu před erozí a v době sucha zavlažovat celou krajinu.

* Říkáte: My musíme vytvořit. Myslíte tím stát?

Jedna cesta je, co děláme dodnes. Stát bude financovat nové nádrže, nové prvky zeleně, protierozní prvky. Postup je však tak pomalý, že to musíme doplnit o stimul, jenž by nastartoval celou společnost, minimálně zemědělce a lesní hospodáře. To jde pouze tak, že se udělají nové daňové a dotační předpisy, které k takovému chování budou motivovat.

* Například?

Zemědělci a lesní hospodáři dnes dostávají dotace na jeden hektar obdělávané půdy nebo na projekty. No a v budoucnu by mohli být placeni za to, že budou zadržovat vodu v krajině. Nejen pro sebe, ale pro nás všechny.

* Asociace soukromých zemědělců celá léta tvrdí, že za padesát procent potíží se zadržováním vody může velkokapacitní způsob hospodaření na polích, jaký předvádí dominantní firmy typu Agrofert.

Je to určitě také významná část dnešních potíží. Podle dvacetiletých výzkumů Výzkumného ústavu meliorací a ochrany půdy dvě třetiny našich půd po revoluci stále degradují.

* Co to znamená?

Zpátky se do půdy nedostává dostatek organické hmoty, jezdí po ní těžké stroje, takže se půda zhutňuje. Pro představu: kapacitu půdy jímat vodu jsme v průměru snížili ze sta až na třicet procent. Kdybychom dokázali obnovit zdravou strukturu půdy, určitě by to pomohlo. Podle mě to dnes způsobuje nějakých třicet procent problémů s vodou v krajině.

* Tedy ne padesát procent, jak o tom mluví lidé z asociace?

To bylo tak před deseti lety. Dnes je daleko větším problémem, jak udržet vodu v krajině jiným způsobem, který jsem už popsal.

* Tvrdíte, že půda degraduje, ale současně jsou z ní stále vyšší a vyšší výnosy. Co za tím je? Chemizace?

Přesně tak – nasazuje se chemie. Na Podřipsku jsme donedávna měli jednu ze tří stabilních populací zajíce polního v republice. Někdy před sedmi lety se subpopulace zhroutila. Důvodem bylo, že plochy si tam pronajala jedna všem známá agrofirma a zemědělci říkali: On nás nutí, abychom místo sedmi osmi postřiků dělali čtrnáct patnáct. Ale zajíc je tady jen jako názorná ukázka toho, co se dnes s celými ekosystémy děje.

* Je to typický jev?

Ano, protože v Česku se téměř osmdesát procent půdy pronajímá. V tom jsme – společně se Slováky – neslavnými rekordmany v Evropě. Je to samozřejmě výsledek důsledné kolektivizace zemědělství v padesátých letech, která oddělila dvě generace sedláků od jejich půdy. Vezměte si jen mentalitu člověka, jenž má půdu pronajatou na pět nebo deset let. Snaží se z ní vymrskat co nejvíce tady a teď. Obnovit strukturu půdy by trvalo patnáct a více let a bylo by to poměrně nákladné.

* V Americe se nedávno konal velký soud, jenž potvrdil to, o čem jsem se domníval, že je všem jasné, tedy že chemický postřik Roundup je toxický a škodí zdraví.

Právě tyto látky stojí za zhroucením populace drobné zvěře u nás. Buď jde o přímý toxický vliv na jednotlivce, nebo těmto druhům Roundup tzv. vymlátí potravní niku. Tenhle totální herbicid dostal loni velmi diskutovanou pětiletou výjimku před jeho úplným zákazem v Evropské unii.

* Vzpomínám si, že jsem jako dítě začátkem osmdesátých let ještě na stráni vídal křepelky a bažanty. Pak přišla móda chemizace a tahle zvířata úplně zmizela. Tím chci říct, že tyhle negativní trendy jsou hodně předbabišovské.

Je to tak. A pak přišel začátek devadesátých let, kdy krajina ohromně pookřála. Po dvaceti letech jste na poli najednou mohl vidět vlčí mák a jiné plevele, které se v osmdesátých letech úplně vytratily. Celkově se v první polovině devadesátých let krajina dala neuvěřitelně dohromady.

* A kdy nastal další regres?

Přibližně od roku 2000. Zvláště v posledních letech jde o dramatický úpadek. Negativně se na tom trendu podepsaly i některé z tzv. bioplynek, které jsou mnohdy provozovány ve zcela nevhodných podmínkách. Musí se kvůli nim pěstovat kukuřice, kukuřice a zase kukuřice, aby bylo co spalovat. Kvůli tomu se u některých zemědělců přestávají uplatňovat osevní postupy, takže na půdu nepřijde zlepšující plodina. Tu potvoru bioplynku je třeba pořád krmit.

* Bioplynky jsou přesně ta věc, kterou z ideových důvodů podporovali zelení a z byznysových Babiš.

Nejsem proti nim obecně. Tam, kde bioplynku krmí zemědělec z dvaceti procent své plochy, je to v pořádku, ale pokud si z toho udělá kompletní byznysplán, dopadá to špatně a půda neodvratně degraduje.

* Pojďme se vrátit k zadržování vody v krajině. Jaká je vaše vize?

Základem řešení musí být rozsáhlá síť vodohospodářských staveb. Smyslem je využít vodu, která by jinak odtekla bez užitku. Musíme vodu v naší krajině točit. Nemám proto rád představu, že budeme muset v budoucnu vodou více šetřit. Ne, my musíme zajistit takové podmínky, aby zdroje našich podzemních i povrchových vod byly stále dostatečné. A to lze, byť s velkými investicemi.

* Co si pod tím představit? Stavět nové přehrady a nádrže?

Představte si triviální model: dvě nádrže. Jedna bude v nejvyšším místě v obci a druhá v nejnižším, přičemž takových nádrží může být samozřejmě několik. Když víc sprchne, musí tato vodohospodářská síť povrchově odtékající vodu zachytit, bezpečně odvést a uložit do dostatečně velkých akumulačních prostorů dolních nádrží. Z nich se voda přečerpá do horní nádrže, odkud může v období sucha gravitačně zavlažovat území. Tvrdím, že do budoucna nemůžeme mluvit jen o zavlažování polí, protože bude chybět voda i lesům a všem částem krajiny. Krajina budoucnosti nesmí být v jedné části suchá a v jiné mokrá. My umíme spočítat, jaké akumulační objemy musíme vybudovat, abychom měli dostatek vody v roce 2030 nebo 2050. Všechny ty prvky musí odpovídat charakteru krajiny a plnit i další funkce. Nesmíme dělat v krajině sterilní nádrže.

* Jaké by měly být největší stavby tohoto typu?

Systém musí sestávat z různých typů prvků. Od nejmenších sběrných a svodných příkopů, které svedou vodu do retenčních a akumulačních nádrží, po závlahové systémy, které vodu plošně do krajiny vrátí.

* Co velké přehrady?

Rozhodně by se měly stavět dále. Ministerstvo mělo vytipovanou zhruba stovku nových lokalit, ale začalo úplně špatně, a to na Berounce. Tam se to zaseklo, protože místní obyvatelé a ochranáři byli absolutně proti. Neprošlo to za komunistů a neprojde ani teď. Říkám dvacet let: Pojďme najít lokality, kde je nejmenší problém, a oni si neomylně zase vyberou Berounku, kde jsou největší protesty a kde stavba přehrady nedává z mnoha důvodů smysl.

* Proč? Souvisí to se spisovatelem Otou Pavlem, jenž tenhle region ve svých románech zromantizoval a udělal z něj rodinné stříbro?

Do značné míry. Přitom se mi líbila reakce, že lidi, kteří měli být pod hrází této plánované přehrady, protestovali, přestože jim jediným by doopravdy pomohla. Velké náČESKÁ drže rozhodně jsou jedním z užitečných prvků. Stavme je ale tam, kde nebudeme muset likvidovat obydlí lidí a cenné přírodní nebo kulturní hodnoty.

* Kdo tento rozhovor čte, mohl by říct: Pan profesor tvrdí, že nebude voda, ale chce stavět velké přehrady. Není to protimluv?

Ne. Ještě jednou opakuji: Smyslem toho všeho je zachycovat vodu, když jí poteče hodně. Přehrady jsou jedním z řešení. Druhou nohou jsou tisíce drobných nádrží a dalších prvků po celé republice, tedy práce s krajinným detailem.

* Kolik to celé bude stát?

Před pár lety jsme spočítali, že by se mělo stavět dvacet až třicet let, v řádu stovek miliard korun.

* Jak si takovou komplexní akci představujete? Řídil by ji nějaký vládní zmocněnec, jenž by měl páku na různá ministerstva?

Koordinátor by byl nutný. Českým specifikem je, že problematika vody je rozdělena mezi ministerstvo zemědělství a životního prostředí. Stejně jako lesy. To mají jen dvě až tři země Evropské unie.

* Mohl by být součástí tohoto řešení prezidentův vysněný projekt Odra–Labe–Dunaj?

Kdyby se udělal s ohledem na tuto problematiku, v něčem by mohl pomoct. Vzhledem k poměru cena–výkon by byl efekt ochrany proti oběma hydrologickým extrémům, tedy suchu a povodním, zanedbatelný.

* Ještě se vraťme k celému projektu. Laicky řečeno: smyslem vašeho řešení není primárně zadržovat vodu jako v přehradách, ale „sbírat“ ji všude po republice a „chránit“ pro efektivní použití, aby neodtékala nevyužitá do okolních zemí.

Nějak tak. Vodu musíme zachycovat co nejblíže místu, kam spadne. To je logisticky a energeticky nejlevnější řešení.

* Pro představu – v Česku je čtrnáct krajů a kolem stovky bývalých okresů. Kolik by to celkově bylo staveb?

Padesát až sto tisíc.

* Takže na okres by připadlo pět set až tisíc takových staveb? Za situace, kdy ekologisté blokují každý obchvat a kdy ministerstvo dopravy není schopné připravit technickou dokumentaci na rekonstrukci silnic?

To je průměr. Záleží na tom, jak komplikovaný bude terén. Když jich bude méně, mohou být větší a hlubší. Moje predikce vychází z pozemkových úprav, které tady za posledních pětadvacet let proběhly. Analýzou asi dvou tisíc katastrů nám vyšel orientační počet

* Co země s podobnou historií a velikostí typu Rakouska?

Oni mají krajinu více v pořádku než my. Nezažili násilné kolektivizace a vytváření velkých agrokombinátů, socializaci vesnice a její industrializaci v sedmdesátých letech. K tomu tam prostě nedošlo. Když koukáte na letecký snímek hranice u Mikulova, jasně vidíte, kudy vede. Na jedné straně jemnozrnná krajina a mozaika různých plodin. Prostě co pole, to vlastník, jenž na něm většinou hospodaří. Tam je to přesně naopak než u nás – pronajímá se jen dvacet procent půdy a na osmdesáti hospodaří majitelé. Na naší straně hrubozrnná krajina a půda scelená do velkých bloků. Takže v Rakousku nebudou muset vynaložit tolik prostředků, aby vodu v krajině udrželi.

* Jak byste charakterizoval českou a moravskou zemědělskou krajinu?

Tak trochu fabrika na potraviny. Když řekneme zemědělcům, hele, máte tady 200 hektarů velký blok orné půdy, pojďte, uděláme z toho čtyři padesátihektarová pole, i tak jsou to velké lány. Oni řeknou: Ne, ne, my bychom se museli na souvrati častěji otáčet a všechno by se prodražilo. Nelze se pak divit, že tahle pole rychleji vysychají a jezdí po nich ještě těžší mechanizace a ještě víc se zhutňují. Navíc u nás není tak propojená živočišná a rostlinná výroba jako v Rakousku, kde ve větší míře vracejí dusík a organickou hmotu do půdy, protože chtějí potomkům předat půdu v dobrém stavu.

* Z čeho chcete tento investiční skok financovat?

Nejvíc je mi líto, že se na to ve větší míře nepoužily peníze z operačních programů Evropské unie. Ale můžeme udělat jinou věc, vždyť všechno nemusí platit stát. Můžeme říct: Milý zemědělče, lesníku, když budeš vodu akumulovat, budeme ti platit za kubík akumulované vody. V tu chvíli si výstavbu nádrže třeba zemědělec zaplatí za svoje peníze a na svém pozemku. Jako investici. Pokud takto přesvědčíme vlastníky půdy i nájemce, lidi na vesnicích a ve městech, je to cesta. Stále se bavíme jen o volné krajině, ale město musí být součástí celého řešení s nedostatkem vody. Jak dlouho je udržitelný stav, kdy majitel vyasfaltovaného pozemku vydělává, protože na něm udělal parkoviště, zatímco majitel pozemků s veřejnou zelení úplně ostrouhá. Pojďme to otočit. Já třeba chci, aby moje obec a můj stát platily majiteli pozemku se zelení za jeho služby, a naopak více zdanily toho s tím parkovištěm. Musíme adaptovat celou společnost na nové podmínky. Ať se klidně z lidí, kteří vlastní pozemky se zelení nebo s vodním prvkem ve městech i na venkově, stanou rentiéři. Tak, že budou pobírat dotace. Jejich pozemky totiž slouží celé společnosti. Pomozme více lidem, kteří chtějí lépe hospodařit s dešťovou vodou. A tak dále. Prostě chytrá krajina v praxi.

***

PETR SKLENIČKA (54) je profesor krajinné ekologie. Od února 2018 je ektor České zemědělské univerzity v Praze. Specializuje se na ochranu krajiny a půdy. Mezi lety 2007–2014 byl děkanem Fakulty životního prostředí ČZU a následně prvním proděkanem pro vědu a výzkum. Vydal například knihy Základy krajinného plánování (2003) nebo Pronajatá krajina (2011).

Bohumil Pečinka