Ferdinand Hildprandt a jeho Lovecké vzpomínky

K myslivosti přivedl mladého Ferdinanda Hildprandta jeho otec, kterého doprovázel na lovech. Ve 14 letech dostal svou první zbraň – kapslovku, s níž během roku ulovil dva srnce, koroptev, 20 zajíců, 18 bažantů, osm králíků a 81 kusů dalších druhů zvěře. Když mu bylo 15 let, otec mu věnoval jednohlavňovou brokovnici, se kterou vyrážel na hony na drobnou zvěř. V té době se broky lovila i zvěř srnčí, takže brokovnice posloužila i při šoulačce na srnce. Střelbu Hildprandt pilně cvičil, díky čemuž dosahoval na honech výborných loveckých výsledků. Ve 20 letech ulovil v oboře svého prvního jelena, podle svých zápisků „dobrého osmeráka“.
Již v dětství se Hildprandt zamiloval do hor a horské přírody. Se svou babičkou, která byla též milovnicí myslivosti, jezdíval o prázdninách do Krušných hor, kde se poprvé setkal s jelení zvěří. V srpnu 1890, ve svých 27 letech, dostal pozvání k lovu na kamzíky v Korutanech a v honitbě barona Lodrona se zúčastnil svého prvního lovu v horách. Lov a pobyt v horské krajině ho zásadně ovlivnil. Ještě téhož roku si se společníky pronajal u Achensee v Tyrolích rozsáhlou honitbu s jelení, kamzičí a srnčí zvěří a již v září tam strávil jelení říji. Vzpomínkou na ni byla trofej desateráka. V honitbě lovil dva roky, během nichž se mu podařilo ulovit několik jelenů a kamzíků.
Na výstavách trofejí pořádaných koncem 19. století Hildprandt obdivoval silná paroží jelenů Karpat. Proto uvítal, když mu v roce 1900 nabídl jeho přítel kníže Bedřich Schwarzenberg, aby se stal jeho společníkem při nájmu jelení honitby o výměře 12 000 ha v Bukovině. V prvním desetiletí minulého století tam pravidelně jezdil na jelení říji: „Zima a jaro r. 1901 minuly v práci a starostech; ale od léta, to jsem neměl na nic skoro pomyšlení než na říji jelenů v Bukovině. Nemohl jsem se té doby ani dočkati – a 18. září mne unášel rychlík tam do Radauce.“ K velké radosti se mu podařilo ulovit několik silných jelenů. V říjnu 1901 střelil na ranní šoulačce kapitálního korunového dvanácteráka s délkou lodyh 110 cm. Hmotnost jelena po vyvržení činila 235 kg.
Příjemné vzpomínky na lov kamzíků přiměly Hildprandta v roce 1912 k pronajmutí honitby v Korutanech. Státní revír měl výměru 2000 ha a odhadem v něm žilo 250 kusů kamzičí zvěře. Na lov s sebou baron brával celou rodinu – manželku a syny.
Karpatští jeleni však nenechávali Hildprandta klidným. Po ukončení nájmu bukovinské honitby si od 1. ledna 1912 pronajal horskou honitbu v Lubochni v Nízkých Tatrách. Dal v ní postavit myslivnu a dvě menší lovecké chaty a již v polovině července téhož roku se tam vypravil se synem Bedřichem nejen na srnčí říji, ale též kvůli poznání stávanišť a ochozů jelení zvěře. Dne 17. září se poprvé ubytoval v nově postavené myslivně a hned druhý den ráno se vydali se synem Robertem na lov. Obeznali dostatek zvěře. V následujících dnech se Hildprandtovi podařilo ulovit mohutného desateráka. „Náhle přede mnou něco zapraskalo – byla to prchající zvěř, jež mne patrně navětřila – načež jsem ihned použil říjnice a zabekal. Krátké, ale silné řvaní bylo mi odpovědí a 50 kroků přede mnou zpola na ostro, s dobře znatelnou lopatkou, stál kapitální jelen. Neotálel jsem a zalícil. Po ráně skočil jelen rychle vlevo a já jsem byl, spatřiv lodyhy, rozložení a korunu paroží, jakých jsem ještě nikdy neviděl, zachvácen takovou horečkou, že se mně roztřásla kolena a že jsem druhou i třetí kulí, za prchajícím jelenem vyslanou, chybil. Pojednou se jelen zastavil na vyvýšenině, palici k nebi a – zlomil se. Byla to scéna, která podnes zřetelně a nezapomenutelně tkví v mé paměti a kdybych dovedl kreslit, troufal bych si ji vystihnout do všech detailů!“ Délka lodyh uloveného jelena byla 112 cm, rozloha paroží 140 cm a jeho hmotnost 9,25 kg. Jelen měl po vyvržení hmotnost 230 kg.
Lovecké cesty ovlivňovala od roku 1914 válka, ale přesto našel baron Hildprandt čas k návštěvám tyrolské honitby za účelem lovu kamzíků, a jak mohl, jezdil i do Lubochně. Podařilo se mu tam ulovit několik dobrých srnců, mezi nimi i kapitálního šesteráka. „Když jsme k němu přišli, nebral jásot konce! Lodyhy parůžků měřily 30 cm, výsady nádherného kříže 12 cm; jsou to nejlepší srnčí parůžky, které mám. Vyvržený srnec vážil 26 kg.“
Srnce Hildprandt lovil též na svém panství, a také u přátel v Čechách i na Moravě. Nejlepší srnčí říje zažil podle svých zápisků v českokrumlovských revírech knížete Adolfa Schwarzenberga. Na jeleny jezdil do Uher, na tetřevy a tetřívky na Šumavy a do Krkonoš. Se synem Karlem podnikl dokonce výpravu k Severnímu moři na lov tuleňů. Přesto lze říci, že lubocheňskou honitbu, kterou měl pronajatu ještě v roce 1926 (v tom roce jeho zápisky končí), si zamiloval nejvíce.
Ferdinand Hildprandt zemřel 12. ledna 1936 v Blatné. Jeho čtyři synové spolu s dalšími příslušníky české a moravské historické šlechty podepsali v září 1939 prohlášení prezidentu Háchovi o své příslušnosti k českému národu. Majetek rodiny, zabavený v roce 1948, se v restituci vrátil jeho vnučkám.
Připraveno podle knihy Ferdinanda Hildprandta Lovecké vzpomínky, jejíž reprint lze objednat v e-shopu na www.silvarium.cz.

David Vaca, šéfredaktor Světa myslivosti