Šumavsko-krušnohorský vypravěč

Na úvod je třeba říci, že Ing. Vala byl svérázný člověk, který nešel pro ostřejší slovo daleko a vyznačoval se dosti originálním smyslem pro humor. Vyprávějí se o něm legendy, přiživované vzpomínkami jeho někdejších kolegů a podřízených. O tom, jak vedl podnik v době vrcholící imisní kalamity v Krušných horách, o lovech, jichž se účastnil, o bujarých posezeních na loveckém zámečku Dvojhradí kousek nad Teplicemi atd. Lesníka a myslivce, který svůj profesní život strávil na Šumavě a v Krušných horách, jsme v červnu 2016 navštívili s Ing. Františkem Orságem, jeho nástupcem u Severočeských státních lesů a blízkým přítelem. Vznikl netradiční rozhovor, do něhož místy vstupoval též Ing. Orság. Mluvili jsme nejen o životní pouti Ing. Valy, o lesnictví a myslivosti, ale též o biograficky laděných knížkách, které v posledních letech psal a v nichž svébytným způsobem líčil příběhy nejrůznějších postav a postaviček ze svého okolí spojených s lesem a myslivostí. Nutno doplnit, že hned v úvodu Ing. Vala navrhl, abychom si tykali, čemuž se nedalo odporovat…

Na úvod bych poprosil o krátké představení a vysvětlení, jak ses dostal k lesařině.
Jsem Moravák a jsem na to pyšný. Narodil jsem se v Hranicích, kde byla lesnická škola. Protože tam nebyl internát, studenti bydleli po privátech. Moje tetka si vypomáhala tím, že u sebe ubytovávala čtyři studenty. Já za nimi chodil a obdivoval je. Studentský život, zelené kamizoly. To mi učarovalo a chtěl jsem jít také na lesárnu. Ale protože za války byla v Hranicích škola německá, přihlásil jsem se do Písku. Doma mi říkali, že jsem blázen, ale nedal jsem si říct. Po roce ale Němci zavřeli i píseckou školu, takže jsme šli pracovat k Táboru do lesa – na totální nasazení. Tam jsem rok dělal dřevorubce a seznámil se s jedním děvčetem, které jsem si později vzal za manželku. A tím bychom mohli náš hovor skončit, protože pak už se nestalo nic zajímavého…

Promiň, ale ještě bych se chtěl zeptat, kde jsi nastoupil do lesnické služby…
No tak dobře. V roce 1947 jsem maturoval a tehdy v podstatě nepřicházelo v úvahu nic jiného než jít do pohraničí. Tak jsem šel na Šumavu – na Modravu. To byla štace, kamaráde! Strašný zapadákov, jedenáct kilometrů do konzumu! Ale jak já na to byl hrdý! Byl jsem hrdý, že jsem fořt z Modravy, co o ní psal Klostermann!

Jak dlouho jsi tam vydržel?
O tom všem píšu ve svých knížkách. Úplně nejdříve jsem byl adjunktem ve Žďáru na Klatovsku a pak jsem přešel na Modravu, kde jsem krásné tři roky dělal polesného. Jenže tam nebyla škola, protože kromě mě a hajných tam nikdo nežil. Když nám pak dcera dorůstala do školních let, potřeboval jsem přeložit jinam. Takže jsem se dostal do Trhanova. To byl také konec světa, ale školu tam měli. Tam jsem byl dva roky a pak nadřízení usoudili, že asi nejsem úplné budižkničemu, a udělali ze mě ředitele Lesního závodu Železná Ruda. Bylo mi tehdy nedožitých devětadvacet let! No a tam jsem vydržel sedmnáct roků.

Takže lesnickou fakultu jsi vystudoval při zaměstnání?
Když jsem přišel do Železné Rudy, byl jsem tam na závodě jediný středoškolák, protože do pohraničí se studovaní lesníci těžko sháněli. Postupně se ale přece jen dařilo nabírat mladé inženýry. Já jim tvrdil, že písecká lesárna je ta nejlepší škola, ale aby se neušklíbali, že jim velí středoškolák, rozhodl jsem se dálkově vystudovat lesnickou fakultu. Přihlásil jsem se do Prahy, jenže tamní fakultu zrušili, takže pak jsem musel dojíždět do Brna.

Jak to bylo za tvé služby na Šumavě se zvěří?
V první polovině minulého století na Šumavě de facto nebyla jelení zvěř. Také když Klostermann píše o pytlácích, týká se to hlavně srnčí zvěře. Až po válce, kdy došlo k poničení oplocení obor v jižních Čechách, se jelení zvěř začala šířit na Šumavu. Na lesní závod v Železné Rudě jsem nastoupil 1. ledna 1955, ale jelena jsem poprvé slyšel troubit až v roce 1957. Černá tam tehdy také ještě nebyla. Věnovali jsme se hlavně srnčí zvěři, ale později už tam probíhaly dobré jelení říje. Tehdy tam ještě byli i tetřevi, zažil jsem nádherné toky.

A jak ses dostal ze Šumavy do Krušných hor?
Také to jsem v jedné z knížek popsal. V Železné Rudě jsem měl po těch letech už vše „pod kontrolou“, všechno šlo samo. Jednoho dne se mi ohlásila nějaká delegace, že se mnou chtějí mluvit. Dostavil se náměstek ministra lesního a vodního hospodářství, s ním zástupce Krajského výboru KSČ v Ústí nad Labem, předseda stranické organizace Severočeských státních lesů a s nimi i můj krajský podnikový ředitel. Přijeli za mnou „náborovat“ mě, abych šel do Teplic dělat podnikového ředitele Severočeských státních lesů! Já v životě o severních Čechách nic neslyšel a říkám jim: „Soudruzi, vás neznám, ale našeho podnikového ředitele si vážím. Běžte si na hodinu prohlédnout Železnou Rudu a já se s ním poradím.“ Když odešli, povídám řediteli, že vůbec nevím, co mám dělat. On na to: „Ty tam musíš jít ze dvou důvodů. Za prvé: když už sem pro tebe přijeli, tak je vidět, že tě asi potřebují. A za druhé: ty kanče, vždyť ty už bys tady shnil!“ Má žena o tom nechtěla ani slyšet, protože v Železné Rudě měla zázemí a krásnou zahradu. A zhroutila se. Odvezl jsem ji na psychiatrii do Plzně a pak jel do Prahy, že do Teplic nepůjdu. Ministr Hruzík mě decentně upozornil, že když neuposlechnu stranický rozkaz, mohl bych u lesů třeba i skončit. Tak jsem se doma nakonec sbalil, vzal do podpaží svého jezevčíka Ferdu, sedl do auta, cestou přes Plzeň jsem na dálku zdravil svoji manželku do psychiatrického oddělení a pokračoval na sever.

Když jsi přišel do severních Čech, musel to být pro tebe jako pro lesníka šok…
Do Teplic jsem nastoupil v jedenasedmdesátém. Severočeské státní lesy byl podnik, který spravoval území od Klínovce v Krušných horách až po Horní Polubný v Jizerkách. Celkem 250 000 hektarů, 8000 zaměstnanců. Především Krušné hory byly z lesnického hlediska katastrofa, ale to nejhorší ještě mělo přijít. Ale nakonec jsme udělali, co jsme mohli, ne, Františku?
František Orság: Já mu nechci mazat med kolem pusy, ale místní lesníci měli s tímhle direktorem štěstí, bez něj by se situaci v Krušných horách nepodařilo zvládnout. Díky jeho zkušenostem, kontaktům a zarputilosti se povedlo vyřešit spoustu problémů. Dokázal získat peníze do obnovy lesů, to bylo důležité.

Shánět peníze… To zní jako z dnešní doby…
No ano! Snažil jsem se získat maximální prostředky, to byl první předpoklad úspěchu. Ministr Hruzík, který mě do Teplic odvelel ze Šumavy, mě jednou okřikl, ať už dám s Krušnými horami pokoj: „Stejně tam budete mít krušnohorskou národní poušť!“ Prostě Krušné hory odepsal. Já mu na to odpověděl, že to může on říkat mně, ale já to přece nemůžu říct lidem v Mostě nebo v Chomutově. Takže jsme pořád bojovali a byli jsme celkem úspěšní – peněz do lesa se povedlo získat dost.
František Orság: Nakoupila se mechanizace a kalamita se začala postupně řešit. Problém byl s odbytem dřeva a pak se zajištěním dostatečného množství sazenic v potřebné druhové skladbě. Dnes jsou Krušné hory zelené, ale málokdo si dovede představit, čím vším prošly.
Leoš Vala: Já bych chtěl ale doplnit tu nejpodstatnější věc: to, že se Krušné hory podařilo znovu zalesnit, nebyla zásluha Valy nebo Orsága, ale tisíců lidí, venkovního personálu, hajných, lesních dělníků a brigádníků.

Ve svých knížkách popisuješ nejrůznější humorné situace, které jsi coby podnikový ředitel zažil se svými nadřízenými. Někdy to zní až neuvěřitelně…
Víš, já měl vždycky rád legraci a díky své povaze a řekněme drzosti jsem byl tak trochu ve zvláštním postavení. Dalo by se říct, že jsem byl takovým dvorním šaškem, takže jsem si mohl udělat v určitých situacích srandu i z některých nadřízených a dovolit si říkat různé věci, a to i takové, které si jiní dovolit nemohli.

V Krušných horách to muselo být s jelení zvěří už úplně jiné než na Šumavě, ne?
Pochopitelně. Tady jí bylo hodně a její stavy rostly. Vznikaly obrovské škody na obnově, až jsem jeden čas dokonce uvažoval, že snad bude nutné jelení zvěř úplně vystřílet. V druhé polovině osmdesátých let byl ministerstvem nařízen redukční odstřel jelení zvěře, takže její stavy se podařilo o něco snížit, ale pořád to ještě nebylo dost.

V jedné ze svých knížek popisuješ, jak jsi ulovil nejsilnějšího jelena z obory Fláje. Paroží bylo nějaký čas naší nejsilnější trofejí…
Tři roky. Trofej má něco přes 230 bodů CIC. Flájská obora měla tehdy dost děravý plot a zvěř mohla chodit ven a zase zpátky. Když jsem do Teplic nastoupil, obora měla 2500 hektarů, plot byl ve špatném stavu a bylo potřeba ho opravit. To se provedlo, ale oboru jsme přitom zmenšili na necelých 1800 hektarů. Plot tenkrát stavěli trestanci z věznice v Bělušicích u Mostu.
František Orság: Musím podotknout, že Leoš nikdy nebyl moc vášnivým lovcem, který by zneužíval své funkce k získání loveckých příležitostí za každou cenu. Má dva nebo tři špičkové jeleny, které dostal k životním jubileím, ale víc ne.

Když jsi byl aktivním myslivcem, kde jsi nejraději lovil?
Já byl rád, když jsem nemusel jezdit moc daleko, takže jsem lovil hlavně na Lesním závodě Litvínov, především ve Flájské oboře.

Ve kterém roce jsi končil s ředitelováním?
V devětaosmdesátém, takže jsem vydržel celkem osmnáct let. Vystřídal mě tady František.

Jak tě napadlo, že bys mohl začít sepisovat své příběhy a zážitky ze života, z myslivosti a lesařiny?
Když jsem byl v Písku, vycházel tam studentský časopis, který se jmenoval Semenáček. Byl jsem jeho spoluredaktorem, takže už tehdy jsem se snažil něco psát. Pokračoval jsem v Železné Rudě a napsané věci jsem si schovával do šuplíku. Využil jsem to až před lety, kdy jsem vydal první knížečku příběhů Bylo nebylo. Pak vyšly postupně další čtyři a letos v Ottově nakladatelství takový „výbor z díla“, který se jmenuje V lese a na lovu.

Když jsi začínal psát, měl jsi nějakého oblíbeného autora? Nějaký vzor?
Miloval jsem Jana Vrbu. Jeho knih mám dodnes plnou knihovnu. A teď moc rád čtu knížky Oty Pavla.

A budou další knížky?
Mám rozepsanou šestou, tak uvidíme. Už mi ale moc neslouží zdraví. Se mnou je to tak: od pasu nahoru mi všechno včetně hlavy funguje výborně, ale od pasu dolů to nestojí za nic. Potřeboval bych, aby se to nějak vzájemně vyrovnalo, ale to se bohužel nestane. Život mám teď rozložený do několika důležitých bodů a jsem vděčný své ženě Alence, že to se mnou vydrží. Je to svatá žena! Každý týden máme ve středu schůzku s Františkem a dalšími kamarády, jednou za čtrnáct dní se sejdeme a hrajeme taroky, jednou za měsíc máme posezení na Dvojhradí a jednou za čtvrt roku jedeme k přátelům do Stružnice. Čili mám to takto pěkně rozdělené a díky tomu jsem v kontaktu s lidmi. Rád s kamarády posedím a dám si skleničku. Někteří zlí jazykové o mně říkají, že jsem alkoholik. Jsem alkoholik, Františku?
František Orság: No, podle všech vědeckých teorií bys měl být alkoholik, ale z nějakých záhadných důvodů k domu zatím nedošlo.

Ve svých knížkách píšeš o myslivosti, lovech, lesařině, ale především o životě jako takovém. Myslivost a lov bývají často „jen“ součástí příběhů. Takto píšeš už od svých začátků?
Ano, já mám totiž rád lidi. Manželka mi kolikrát vyčítá, že v každém vidím jen to dobré, ale já musím říci, že mě lidé nezklamali. A baví mě vyprávět jejich příběhy. Někdo říká, že jsem spisovatel. To tedy nejsem, já jsem vypravěč! Neumím příběh vymyslet, vyprávím to, co se stalo. Pochopitelně to třeba něčím přikořením, ale píšu o tom, co bylo.
František Orság: Pravdou je, že jako ředitel byl přísný, ale nesetkal jsem se s tím, že by si ho lidé nevážili. Mě také připravil o prémie, ale už jsem mu to odpustil.
Leoš Vala: Ty toho naděláš! To bylo jednou a pak jsi dostal odměnu!
V podobném duchu probíhal rozhovor i mimo diktafon. Leoši Valovi jsme dodatečně pogratulovali k jeho narozeninám a poděkovali mu za příjemné povídání
David Vaca