Nejlepší pes? Každý myslivec vám odpoví, že je to ten jeho (Olomoucký deník)

Seriál Deníku o myslivcích a myslivosti
18. díl
Zápisník myslivecký Jana Harta

Ptal se mě čtenář. Zatím ale jenom jeden z několika. I když jsem měl původně jakousi představu, že se moje psaní v podstatě zaměří na odpovědnu na dotazy sice nemyslivců, ale zvědavých lidí na věci kolem pro ně poměrně neznámé činnosti zvané myslivost. Není těch dotazujících se až tak mnoho, jak jsem si představoval, ale může to svědčit o dvojím. Buď je jim myslivecké dění natolik známé, že více vědět nepotřebují, což je dobré. Anebo je jim myslivost natolik vzdálená, cizí nebo až nepřátelská, že o ní nic vědět nepotřebují, případně až nechtějí, což naopak vůbec dobré není. Tedy vůbec ne pro myslivce, pro zvěř a pro přírodu vůbec. Přesto ale pokládám za potřebné, možná, že až povinné, na slušně vyslovený dotaz odpovědět, jak jen nejlépe budu moci, a v skrytu duše věřit, že téma a jeho vysvětlení zaujme i některé čtenáře, kteří vědět chtějí, ale zatím se třeba nezeptali. Tedy ten dotaz se týkal celé problematiky kolem nejenom myslivecké kynologie. Čtenář se ptal, který pes je nejlepší. Mezi řádky jsem se dovtípil, že je myšleno, který je nejlepší pro použití v myslivosti. Každý myslivec, pochopitelně ten, který do honitby vychází se psem u levé nohy, vám určitě odpoví, že to je ten jeho. I když třeba na povel hned nepřijde nebo si zajíce onen myslivec musí najít sám a tomu svému psímu kamarádovi ho musí ukázat. Teď samozřejmě přeháním. On i ten poslední pes se svými nekonečně lepšími smysly o tom zajíci ví mnohem dříve, než na něj člověk jenom pomyslí.
Odpověď by ale samozřejmě měla znít tak, že výběr psa pracujícího v myslivosti nutně musí vycházet z činnosti, kterou myslivec při jejím výkonu potřebuje, nebo na jaký druh práce u psa spoléhá. Že se lovecký pes vycvičí, a cvičit se musí vlastně každý pes, je myslím jasné každému. U psa loveckého plemene to platí obzvláště. Tedy pro každého loveckého psa, který má čistokrevný původ a kterého jeho vůdce nebo majitel chce používat k lovu (je tam přece jenom trošku rozdíl, majitel je vlastník, kdežto vůdce je ten, komu majitel svého psa "půjčí"). Pro každou skupinu psů (jsou totiž rozděleni do kategorií podle druhu práce. Třeba velký pes nemůže vlézt do nory, a naopak jezevčík neunese při aportu zajíce nebo bažanta) je vytvořen celý soubor disciplín, které u zkoušek musí absolvovat, aby celou zkouškou zdárně prošla. Tato zkouška má své "známkování", kterým rozhodčí výkon a vycvičenost psa posuzují.
Řada cvičebních příruček vedle popisu zkouškových disciplín a jejich hodnocení rozvádí podrobně, jak si při výcviku počínat, jak psa vést a jak jeho chyby výcvikem opravovat. Netřeba se bát, protože vlastně skoro všechny disciplíny vycházejí z přirozeného chování psa, z jeho vrozených vlastností, které se výcvikem jen posílí a podpoří. No a když nastane nějaký problém, spousta zkušených kynologů ráda poradí, případně po dohodě mohou onoho psíka začínajícímu majiteli psa vycvičit, dokonce i u zkoušek předvést.
Další dotaz se týkal norování. Čtenář se ptal, zda se ještě provádí a jakým způsobem. Ano. Provádí se jako kvalifikační předpoklad lovecké upotřebitelnosti psa. Máto ale jeden dosti zásadní háček. Norování je lovecká disciplína, která využívá takzvaných psů nízkých plemen, kteří jsou schopni práce v norách v podzemí. Jejich založení, vedle "tělesných rozměrů", musí k takové činnosti "ladit". Musejí být odvážní, smělí a jejich odvaha nesmí ustoupit strachu z úplné tmy a těsné nory. Mají lišku z nory vyhnat, nebo ji držet v noře tak dlouho, až se k ní myslivec shora prokope. Ti nejodvážnější ji dokážou zadávit, a dokonce z té hloubky pracně vytáhnout ven.
Jsou to neocenitelní pomocníci lovců při snižování stavů lišek jako velmi škodících tvorů na drobné zvěři, na zemi hnízdících ptácích nebo škůdců na dvorcích a v kurnících v okrajových staveních vesnic. K tomu všemu musí být takový pes cvičen a připravován. Současný stav disciplíny zvané norování však po protestech proti týrání zvířat, tedy lišek, které byly při zkoušce používány, však nabyl formy "bezkontaktní", při které je mezi psa a lišku vložena zábrana.
Pes sice na lišku útočí, zkoušku absolvuje, ale pro boj s ní je naprosto nepřipraven a jeho majitel musí při pochůzce honitbou trnout strachem, že najde noru, vleze do ní, a protože nemá zkušenost, ve strachu a stresu nenajde cestu ven a umře v ní. Umře přes své statečné srdce a snahu pomoci svému velkému kamarádovi. A to jenom proto, že někdo možná nemá rád myslivce a chtěl jim uškodit zákonem, který to může udělat přes smrt jejich nejlepšího kamaráda. A to už vůbec dobré není. Dokonce bych řekl, že pro nikoho.

Zajímá vás téma myslivosti? Máte námět, kterému bychom se měli věnovat? Své postřehy pište na e­mailovou adresu: Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript..