Maso z pralesa je pro místní levnou i prestižní záležitostí (ekolist.cz)

Průzkum trendů konzumace bushmeatu v Tanzanii potvrdil, že hlavním důvodem proč místní lidé sáhnou po mase z pralesa, je jeho nízká cena a snadná dostupnost. Ulovená divočina ale není konzumována jen chudými a hladovějícími. Naopak v řadě komunit je tato potrava výsadou lidí bohatých, a jeho konzumace je považována za otázku osobní prestiže.

Fenomén bushmeat, neboli lovu divokých zvířat pro maso, je jedním ze zásadních problémů ochrany přírody. Ještě donedávna tato praxe splývala s klasickým pytláctvím, a nebyla považována za příliš vážnou příčinu úbytku druhů. Teprve v devadesátých letech začali zoologové a správci národních parků rozlišovat, která zvířata jsou nelegálně lovena pro trofej, a z jakých se stává laciný zdroj dostupných živočišných bílkovin.

Pojem trofejního pytláctví a prodej bushmeatu se přitom stále překrývá: lebka či vysušené tlapy gorilího samce lze právě tak dobře zpeněžit, jako zbytek masa sníst. A k prodeji obou položek dochází nejčastěji na černém trhu. Jen zákazníci se trochu liší. I když to také není úplně pravda, jak dokládá rozsáhlý průzkum z Tanzanie.

Pro miliony lidí v Africe, Jižní Americe či Asii představuje "maso z pralesa" často jediný zdroj živočišných bílkovin. Morální dilema o ohrožených druzích hladovějící lidé, kteří musí živit své potomky, většinou dlouho neřeší. Ulovit opici, antilopu nebo vzácného papouška znamená nasytit rodinu. Jenže ani problematika bushmeatu není černobílá.

Když se v rámci rozsáhlého monitorovacího projektu vydali zástupci mezinárodního týmu vědců do tanzanského severského regionu Tarangire-Manyara (TME), předpokládali, že zde situace bude jiná než na jihu země. Žije zde totiž početná masajská komunita, která se živí pastevectvím a zemědělstvím. A bushmeat je obvykle spojován spíše s regiony, kde mají místní jen omezenou možnost přístupu k domácím zvířatům, kozám, drůbeži nebo hovězímu.

Výzkumníci dále hypotetizovali, že konzumace bushmeatu se pravděpodobně bude lišit mezi Masaji a ne-masajskými komunitami, a obecně bude odpovídat stávající dostupnosti jiných živočišných bílkovin. Mýlili se. První sérii anketního průzkumu zahájili v roce 2013, před tím, než tanzanská vláda odstartovala rozsáhlou vzdělávací kampaň proti pytláctví. Tazatelé navštěvovali jednotlivé domácnosti ve vesnicích, a vyptávali se na stravovací návyky. Celkem 48 % dotázaných připustilo, že zaznamenali přítomnost bushmeatu na různých tržištích, a 38 % pak doznalo, že maso z pralesa už konzumovali. O rok později, po ukončení vládní proti-pytlácké kampaně celý průzkum opakovali. S podobným výsledkem: 41 % respondentů přítomnost masa na tržištích nadále zaznamenává, 33 % je stále konzumuje.

Autoři upozorňují, že dotázaní nebyli vždy ve svých odpovědích zcela upřímní, a že uvedená čísla budou pravděpodobně mnohem vyšší. K jakým závěrům ještě dospěli?

Kromě poznání, že v regionu TME rozhodně není konzumace bushmeatu neobvyklá, to byla celá série údajů o preferencích konzumentů. "V kontrastu s tím, co jsme si o pasteveckých komunitách Masajů mysleli, často sami přiznávají konzumaci bushmeatu, pro který se do lesa vydávají," říká Christian Kiffner, hlavní autor studie. "Mezi Masaji a ne-masajskými etniky (v rozmezí let 2013-2014), velikostí jejich domácnosti, úrovní vzdělání dotázaných, vlastnictvím či absencí domácího zvířectva nebyl prokázán rozdíl ve spotřebě bushmeatu."

Pravděpodobné důvody? Kiffner spolu s kolegy soudí, že na vině může být u Masajů z regionu TME například domácí chov drůbeže. "U jiných masajských komunit to není obvyklé, a možná se tam nevytváří taková vazba jako u tradičních pastevců." A Masajové? Připouští, že lov bushmeatu je otázkou nabízené příležitosti, kterou je prostě škoda nevyužít. Přiznávají, že pro řadu z nich je to otázkou prestiže a určitého pozvednutí společenského statusu. A navíc i maso z pralesa koupené na trhu vyjde zhruba na polovici ceny.