Sokolník: S dravci se rád pomazlím. Někteří jsou jak létající pejsci

První poštolku našel ve čtrnácti letech, dnes v jeho voliérách léta sto až dvě stě dravců. Řadu z nich bere jako domácí mazlíčky a všichni mají jména. V bytě má inkubátory s vajíčky a co dvě hodiny pinzetou krmí mláďata. Sokolnictví mu zabírá veškerý čas. "Od té doby, co mám dravce, dovolená neexistuje," říká v rozhovoru pro projekt Lidé Česka sokolník Daniel Dobrkovský.

Máte ovázanou ruku. Sokolnictví zřejmě nebude příliš bezpečný koníček...
K tomuhle jsem přišel předevčírem ve voliéře, už to trochu hnisá. Jen jsem si přikryl oko, aby mi ho sokolice neporanila. Malíček mám propíchnutý a další prst roztržený. Dravec ale vždy útočí v afektu, když škodím. Šel jsem do voliéry, kde měla mláďata. Kdyby je tam neměla, bude se bát, uletí a nic mi neudělá.

Kromě toho ke zraněním dochází při lovu. Když orel chytne srnku nebo lišku, okamžitě tam běžím, abych mu ji pomohl usmrtit. Jinak by ho mohla pokousat. Když je to silný dvanáctikilový lišák, může se vzepřít a orlovi ublížit. Znám případy, kdy se to stalo. Když k dravci dobíhám, musím dávat pozor, jak je postavený, jak má pařáty. Když mu tam nešikovně strčím ruku, myslí si, že mu jdu kořist sebrat a chytí ještě mě.

To se vám někdy stalo?
Před lety na honu. Orlice mi chytila srnu. Šel jsem jí pomoct a ona na mě skočila a povalila mě na záda. Jednou rukou jsem držel srnku za krk, druhou jsem si chtěl sáhnout pro nůž. Jenže v tom mi šla orlice po obličeji, strčil jsem si před něj ruku. A ona mě za ni chytla. V tu chvíli orlice jedním pařátem držela srnu, druhým mojí ruku a já druhou rukou držel srnu. Takže jsem nemohl absolutně nic. Tak pět minut jsem ležel v řípě, kde jsem nebyl vidět, řval jsem o pomoc a nikdo mě neslyšel. Teprve po nějaké chvíli si mě jeden chlap všiml a přišel mi srnku píchnout. Do dneška mám jizvy.

Dravce tedy jednoduše nepřeperete.
Ne. Orlovi stisk pařátů zkrátka neotevře ani velký chlap. Čím víc se budete snažit, tím je to horší.

Jak jste se k sokolnictví dostal?
V nějakých třinácti, čtrnácti letech jsem šel do školy a na školním dvoře německý ovčák honil poštolku, to jsem ještě nevěděl, že je to poštolka. Chytil jsem ji, strčil do tašky a schoval v kotelně. Dneska se zpětně divím, že se v té tašce neudusila. Kamarád mi pak půjčil klícku na andulky. Zaběhl jsem si do knihovny pro atlas ptáků a listoval jsem, než jsem zjistil, že to je poštolka obecná. Staral jsem se o ni čtyři měsíce a říkal jsem jí Niky. V létě jsem s ní jel na tábor a shodou okolností tam přijeli na přednášku sokolníci.

Přesvědčili mě, abych ji odepnul, že mi přiletí zpátky. Ale co čert nechtěl, zrovna kolem procházeli lidé s jezevčíkem a ona, jak měla v paměti hrůzu z toho, jak ji honil jako mládě německý ovčák, tak když viděla psa, uletěla. Už jsem ji v životě neviděl. Čtrnáct dní jsem na táboře probrečel.

Tehdy jste si začal pořizovat další dravce?
V Boleslavi jsem potkal sokolníka a začal jsem mu každý den chodit pomáhat, až mi daroval poštolku Benny. Během devadesátých let jsem si pak pořizoval další a další dravce. Dostal jsem se do Domu dětí a mládeže, kde jsem vybudoval stanici pro handicapované dravce a sovy. V roce 2002 jsem z finančních důvodů odešel do Škodovky, kde jsem si za jednu výplatu mohl koupit dravce, na kterého jsem předtím šetřil půl roku. Nakoupil jsem si sokoly, káňata Harrisova, rarohy. Postupem času přibyly různé sovy, bengálští výři, sovice sněžné, puštíci, sýčci.

Postupně jsem povýšil na specialistu montážní linky a měl jsem pod sebou 270 lidí. Jen jsem neměl vůbec čas. Do půlnoci jsem proseděl u líhně, do toho desetkrát zvonil služební telefon, v kanceláři mi pak padala hlava. Neskutečná únava. Minulý rok jsem řekl: "A dost." Jinak bych se z toho asi zbláznil. Rozhodl jsem se, že chci jít jinou cestou. Dal jsem výpověď a od té doby jsem na volné noze.

Kolik máte ptáků?
Nevím přesně. Na odchovně se to pohybuje kolem sto až dvě stě jedinců. Je to poštolka, sokol, raroh, sokol lovecký a jejich kříženci. Z krahulcovitých mám káně, jestřába lesního, káně rudochvosté, káně Harrisovo, orly skalní, křížence mezi kánětem a jestřábem. Zpěvné ptáky jako krkavce. A potom sovy: sýček obecný, kalous ušatý, sovy pálené, výr velký, výr bengálský, puštík bradatý. Nejvíc pyšný jsem na křížence, jehož matka je jestřábice a otec je třiadvacetiletý Čiky, to je káně lesní.

Čím je krmíte?
Hlavně holuby a kuřátky. Sežerou šest set kilo masa týdně. Na jedno nakrmení spotřebuji nějakých pětadvacet kilo. Krmím ráno a večer. Miminka, která mám v líhni doma, musí žrát každé dvě hodiny. Dělám biologickou ochranu v Mladé Boleslavi, takže mám povolení střílet holuby. Dávám je do mrazáku a přemrazím, aby v nich nezůstali paraziti. Pak je musím vyvrhnout a vyndat plíce, protože v nich může být i po přemražení aspergilóza nebo různé plísně, které jsou přenosné z holuba na dravce. Kuřata jezdím kupovat do Brna, kde je líheň. Nosnice si tam nechávají a kohoutky vyhazují. Krkavcům dávám i granule, ti sežerou všechno. Jinak dravcům dávám také myši, morčata, křepelky. Všechno už mrtvé. Morčata, křečky a myši kupuji živé a usmrtím je.

Nebylo pro vás zpočátku obtížné krmit dravce jinými zvířaty?
V každém případě, když jsem v roce 1988 vyvrhoval první morče, tak jsem ho pak dva měsíce cítil v každém jídle. Člověk ale postupně otupí a bere to jako nutnou rutinu.

Co dravcům chutná nejvíc?
Holubi, to je pro ně mňamka. Na potkana nebo křečka se musí naučit, protože celkem smrdí. Dravec, který na to není zvyklý, se ze začátku ofrňuje. Mláďata krmím pinzetou mletými myšičkami, potkánky a holoubky.

Berete dravce i jako domácí mazlíčky?
Sovičky a sýc rousný, které mám doma, jsou úplní mazlíčci. Krkavec Zora je taky mazlík, je to vlastně takový létající pejsek, kterého drbu, hladím. Vlastně všech desatero krkavců, které mám, je dost mazlivých. Řekl bych, že oproti psovi má krkavec ještě o trochu vyšší inteligenci, protože se dokáže naučit různě napodobovat zvuky a mluvit. Zora třeba umí napodobovat: "ahoj, nazdar, čau, pocem." Umí ale i sprostá slova. Nemluví před cizíma a zatím ani přímo přede mnou. Mluví si, když je schovaná za palisádou a když se nudí. Inteligenci má asi jako dítě, které začíná mluvit. Dokáže i vymyslet různé nástroje, jak si k něčemu pomoct. Když jí třeba dáte červa do flašky, tak ona si vezme klacík a vyndá si ho ven.

Mají všichni vaši dravci jména?
Všichni. A občas se mi to už plete. Na jména slyší, protože při krmení na ně volám. To je takový způsob výcviku. Když tam bude Žaneta a já zavolám: "Žany, Žaneto," ona ví, že když přiletí, dostane odměnu.

Říkal jste, že máte sto až dvě stě dravců. To musí být dennodenně spousta práce. Zvládáte to sám, nebo vám někdo pomáhá?
Mám syna a manželku, takže když se vydám třeba pro krmení na Moravu nebo na ukázky dravců na Kokořín, tak si to užívá místo mě manželka. Snažil jsem se k sobě někoho vychovat a naučil jsem to asi desítku sokolníků, ale takovou řeholi, jakou mám, nikdo nechce. Kdyby bylo nejhůř, tak by mi dva, tři dny někdo pomohl. Mám dlouholetého kamaráda, který říká, že když budu potřebovat, pomůže. Já jsem ale v současnosti v takovém stádiu, že se bojím nechávat to na někom jiném, aby se dravcům náhodou něco nestalo.

Takže odjet s rodinou na týden na dovolenou je nemyslitelné?
Co mám dravce, dovolená neexistuje.

Manželka a syn tedy váš koníček musí do určité míry sdílet...
Oni v tom žijí. Ať se u nás doma podíváte kamkoli, všude uvidíte něco od dravců: zbraně, mrazáky, šicí stroje, inkubátory. Od jara se u nás líhnou mláďata. Doma mám třeba pár týdnů staré sovičky, které stále potřebují péči jako od rodičů. Není to jednoduché. Ale už jsme řadu let sehraní. Mladému je jedenáct a sokolnictví dělá se mnou. Pár káňat Harrisových si pořídil i můj brácha. Nakazil jsem plno dalších lidí.

Kolika let se dravci dožívají?
Malí dravci, jako třeba poštolka, se dožívají kolem deseti, dvanácti let. Středně velcí, jako sokol, raroch nebo jestřáb, žijí tak do patnácti až pětadvaceti let. Našlo se kroužkované středně velké káně, kterému bylo něco přes čtyřicet let. V Kazachstánu byl nejdéle žijící orel skalní, kterému bylo kolem devadesáti. V liberecké zoologické zahradě byl pětačtyřicetiletý orel. Já mám nejstaršího Čikyho, to je káně lesní a tomu je 23 let. Narodil se v roce 1992.

O víkendech jezdíte na ukázky ptáků na Kokořín. Proč při tom mají na hlavě přes oči čepičku?
Hlavně z bezpečnostních důvodů, aby se neplašili, nelekali. V případě, že by orel neměl čepičku a blízko něho přišel malý pes, tak by mohl roztáhnout křídla a chytit psíka, což by bylo nepříjemné. Umožňuje to také, aby lidé mohli přijít mezi dravce, prohlédnout si je zblízka, pohladit je. Čepičky mají, aby se neplašili, když divák ucukne rukou. Při opakovaném uhýbání by pták začal být agresivní a sekal by pařáty, popřípadě štípal zobákem. Vyhýbám se tak tomu, aby mi lidé při ukázkách dravce "zkazili".

Nevadí jim přesto ta čepička?
V průběhu ukázek každou půl hodinu, hodinu dravce střídám. Vždy jednoho vezmu, sundám čepičku, on pokouká, děcka si ho pohladí a zas mu to nasadím. Takže tam celý den jen bezprizorně nesedí.

Jsem sokolník, který se s dravci rád pomazlí a pohladí je. Nemám rád, aby mě dravec štípal, sekal. Dotyky lidí dravcům nevadí. Když ho pohladíte a nebudete mít omaštěné ruce od nějakého oleje nebo krému, je to v cajku. U Arabů v Emirátech nebo u Mongolů je běžné, že týden nedělají nic jiného, než že s novým dravcem sedí u ohně a hladí ho, sem tam mu dají kus žvance. Je to proto, aby si na ně zvykl. Pták potom na sokolníka reaguje úplně jinak.

Stalo se vám někdy, že by neopatrný divák nějak dravci ublížil?
Že by došlo ke smrtelnému nebo vážnému zranění dravce, tak to se mi naštěstí nikdy nestalo. Ale čas od času přijde rozjívené děcko a překlopí hrazdičku, šťouchne do dravce tak, že spadne na zem nebo vezme klacek a píchá do něj. Ale není to tak časté. Obvykle mají děcka i dospělí dobrý přístup, dravec se jim líbí a obdivují ho.

A naopak, zranil někdy dravec diváka?
Tak jednou za rok nebo dva se mi stane, že nějaké to děcko přijde a chce si vzít ptáka na holou ruku, aniž bych to zaregistroval. Dravec ho sekne nebo štípne. Před pár týdny na Kokoříně jsem prolétával s Harrisem a úplně nechtěně doletěl a sedl si na kočárek s malým děckem. Jak se sklouzl po kočárku, tak udělal dítěti takový centimetrový škrábanec. Dopadlo to dobře. Být to ale někdo jiný, tak by mě také mohl vláčet všude možně. Člověk musí pořád dávat pozor, přeci jen jsou to pořád dravci. Z toho důvodu dostávají diváci při ukázkách vždy delší rukavici, která chrání předloktí a zápěstí.

Jsou některé druhy náročnější na výcvik?
Jsou chytří i méně chápavější ptáci. Platí to mezi různými druhy, ale i individuálně u ptáků v rámci jednoho druhu. Hodně náročný na výcvik je orel, a to hlavně proto, že na něj potřebujete sílu. Musíte za něho přemýšlet, aby neudělal někde nějakou neplechu. Musí se proto dávat velký pozor, co mu předvádíte.

A který dravec se naopak cvičí nejlépe?
Ač nerad, musím uznat, že káně Harrisovo. Já jsem byl vždycky zarytý jestřábník a Harris mi vždy přišel takový dravec nedravec. Nakonec jsem se s ním skamarádil a na ukázkách je to moc vděčné zvíře. Pro začátečníka, který se chce zabývat výcvikem a chovem dravců, je káně Harrisovo opravdu nejlepší. Pořídit si ho může každý. Je to navíc dravec, na kterého nepotřebujete žádné povolení, protože u nás běžně nežije, je to druh z jižní Ameriky.

Jak dlouho trvá než se pták vycvičí?
Mně se s jestřábí samicí povedlo po pěti dnech, že jsem ji pustil a ulovil zvíře. První den si roztrhala kus holuba, druhý den na holuba dělala přeskoky na metr a půl až tři metry, čtvrtý den už létala na pět, deset metrů. Pátý den jsem jí pustil ze šňůry. Nevypadalo to dobře. Holubi letěli doleva, ona doprava. Uletěla padesát metrů a sekla to do země, přiběhl jsem tam a pod ní tancoval zajíc.
Některého dravce vycvičíte opravdu velice rychle. Měl jsem ale i hloupějšího dravce, se kterým jsem se mordoval třeba rok a nic. Většinou ale, když přijdu k dravci, tak už vidím, jaký bude. Některý se sápe po žrádle a vidím, že bude problémový, že bude sekat. Nebo pro změnu, když ho vezmu na ruku a sundám mu čepičku, tak se plaší.

Jaké doklady na dravce potřebujete?
Dravci jsou nebezpečný druh zvířat, který podléhá registraci. Na každého musíte mít "zbroják". Když chcete fungovat oficiálně jako sokolník, tak v první řadě musíte mít myslivecké zkoušky. U nás v Čechách je pouze jeden jediný klub sokolníků při Českomoravské myslivecké jednotě. Z toho důvodu musí sokolník projít zkouškou z myslivosti. Poté se musí stát členem některého sokolnického střediska. Pak složí sokolnickou zkoušku. Tím pádem je sokolník a může s dravcem lovit. Když chce mít někdo doma dravce jen tak na terase ve voliéře, tak žádné zkoušky skládat nemusí. Protože jsou ale dravci nebezpečný druh, který podléhá registraci stejně jako tygr nebo lev, musí člověk podat žádost k okresní veterinární správě. Zaplatí poplatek asi tisíc korun ročně a může ho chovat.

Existuje černý trh s dravci?
Pokud nějaký existuje, tak nechápu, jak to dělají. Dravci jsou totiž čipovaní, kroužkovaní, je jim odebraná krev, mají doklady. Na trh se bez těchto iniciál nedostanou. Arabští zákazníci si často dravce přivezou domů, uštípnou kroužek, aby byl pták úplně čistý.

Mezi dravci vám volně pobíhají dva psy. Je zvláštní, že si ptáků vůbec nevšímají...
To je Brutus a Rek, běhají tu oba od štěňat. Ten jeden je kavkazský pastevecký pes, není vůbec hloupý, proto jsem si ho pořídil. On tady na pozemku přijme úplně všechno, třeba i králíky. Všechno, co je za plotem, je jeho a to si hlídá. Takže mým dravcům by tihle psi nikdy neublížili.

Uletěl vám někdy dravec?
To se mi stalo jen jednou v životě u té mé první poštolky. Od té doby jsem byl tak obezřetný a poctivý ve výcviku, že mi dravec neutekl. Někdy zbloudí na týden, měsíc, třeba i na tři měsíce mi uletěl. Ale vím, jak ho odchytím zpátky.

Vypouštíte někdy ptáky schválně do volné přírody?
Někdy také. Když jich třeba odchovám víc, tak je vypustím. Ale dravce, kterého chcete vypustit do přírody, samozřejmě nemůžete krmit kuřátky nebo mrtvými holuby. Musí umět lovit. Mám velké voliéry, do kterých pouštím živou kořist, a tak se to naučí.

Jak často se musí proletět?
Když je ve voliéře, tak má pohyb a je v pohodě. V každém případě, aby byl vitální, aby to byl dobrý lovec, tak je potřeba minimálně hodina létání denně. Dělím dravce na lovce a na ty, které beru na ukázky. Když je období lovu, tak lovce každý den na hodinu pustím do polí, někdy i déle. Nemůžete nikdy pustit víc dravců najednou, protože by se mezi sebou pobili. Jediná možnost je u káňat Harrisových, protože ta od přírody loví v hejnu. Svojí kořist uštvou.

Jsou dravci náladoví?
Určitě, na dravci vidíte nejenom, že se mu nechce, ale že se mu třeba i chce až moc. Vidíte, když se mu nedaří, že mu je třeba špatně. To všechno poznáte, podle toho, jak se kroutí, jak se na vás dívá. To jsou věci, které dravec říká, a já si myslím, že plno lidí kolem mě to vůbec nevidí, ani někteří sokolníci. Dravce vám nenechají pohladit, protože je nemají tak vycvičené, aby jim důvěřovali. Proto se někomu nedaří v odchovech, protože nemá cítění udělat správnou věc ve správnou chvíli.

Zmínil jste, že se doma staráte o vylíhnutá mláďata. Proč je nenecháte ve voliéře u dospělých?
Mláďátka tu nenechávám, abych mohl udělat druhé snůšky. Vejce nechám samici odsedět do dvanácti dnů. Tak pět, šest dní před líhnutím vajíčka vezmu a beru domů do inkubátoru. Samice pak do dvanácti dnů začne nanášet náhradní snůšku. Můžu si díky tomu dovolit různě prohazovat vajíčka od jestřába k rarohovi, od raroha k jestřábům, a tak. Když má dravec nastartovaný mateřský pud, tak je mu úplně jedno, na čem sedí. Doma se pak mláďata vylíhnou. Můžu z nich tvořit imprinty, to znamená, že mládě nikdy neuvidí rodiče, vidí pouze svého sokolníka, svého páníčka, kterého berou jako rodiče. Takové samice se poté špičkově starají o cizí vejce, jsou to takové adoptivní matky. Potom jsou dravci, kteří se odkrmí do nakroužkování, to znamená deset až dvanáct dní. A já je dám k samici, vyměním je za vajíčka, na kterých sedí.

Musí to být o krk jít k samici a vzít jí vajíčka...
Je pravda, že se brání úplně neskutečně, jak o život. V té chvíli, když na mě samice zaútočí, musím jí chytit do rukavice a druhou rukou vyměním vajíčka za mláďata. Držím ji dokud nejsem oběma nohama z voliéry, potom jí pustím na zem. Než se rozkouká, tak zavřu. Ona v domnění, že se stará o vejce, přijde a ihned pod sebe mláďata sune. Já je tam dávám schválně hladová, aby začala otevírat zobáky a ozývat se, samice se o ně přirozeně začne starat.

Přijme i cizí mláďata, nebo časem pozná, že nejsou její?
 Je jí to úplně jedno. Já třeba pod sovami líhnu klidně sokoly, různé křížence. Pod bengálskými výry sovice sněžné. Sokolům dám raroha nebo obráceně. V době, kdy dravci mají potřebu hnízdit, tak výměny vajec nebo mláďat jsou jim jedno. Když se mláďata vylíhnou, matka je bere za své. Právě díky tomu se může dělat vypouštění vzácného sokola stěhovavého zpátky do přírody. Mláďata jestřábů se odeberou z hnízda a místo nich se tam dají mláďata sokola stěhovavého. Jestřáb přiletí, krmí mládě, to postupně doroste, začne létat, rodiče si ho stále brání a začnou ho učit lovit. Ten sokolík se tak naučí lítat, lovit, než se osamostatní.

Říkal jste, že nejvíce pyšný jste na svého křížence jestřábice a káněte  lesního. Jak takové křížení probíhá?
 Samice se musí inseminovat. Přirozenou cestou by například křížení orla a jestřábice nešlo, protože by to dopadlo tak, že orel by sežral jestřába, což je v přírodě běžné. Každý sokolník má specifický způsob, jak ze samce dostat sperma. Já to dělám tak, že mi samec ve voliéře přiletí na rukavici, kde mám igelitový sáček, na který se napáří jako na samici. Musí to být samozřejmě v době toku, kdy dravec samici pářit chce. Když nemá samici a je fixovaný na člověka, tak je tam vytvořený takzvaný těžký imprinting. To je nejdříve vztah jako k rodiči a postupně jako k partnerovi.

Dá se sokolnictvím uživit?
 Spadnul jsem do toho s rezervami, které postupně dochází. Je to takový život veselá bída. Dělám ale to, co mě baví a co jsem vždycky chtěl dělat. Co je lepší? Mít jednoho orla a jezdit do továrny, anebo naplno dělat to, co chci? Jsem z toho vyšťavený, je to dřina, ale je to lepší, než když se dennodenně dohadujete v práci s lidmi, kteří za to nestojí. Kromě chovu ptáků vyrábím různé věci, jako kožené rukavice pro sokolníky, poutka nebo čepičky pro dravce.

Kdo jsou vaši nejčastější zákazníci?
Dravce si kupují různí lidé. Poláci, Slováci, Maďaři. Sokolníci, nesokolníci, chovatelé, zoologické zahrady, zookoutky, různé stanice nebo lidé, kteří jen chtějí zpestření k baráku, prostě všichni, na které si vzpomenete. Někdy si vrtulníkem přiletí pan poslanec, jindy na větroni pán ze Slovenska, vezme si pět ptáků, odfrčí a za hodinu mi pošle MMS, že už jsou ptáci ve voliérách.

Jak si ptáci zvykají na nového majitele?
V klidu a postupně, samozřejmě to začíná tak, že se nasadí čepička. Po sundání dostane vždycky lehce nakrmit na rukavici. Podívá se na sokolníka, ten ho pohladí a postupně si na sebe zvykají.

Čím vás dravci tak okouzlili?
Je to úplně něco jiného než chovat psa, kočku nebo andulku. Už jenom, když toho nespoutaného dravce pustíte na volno a on se vám vrací. A vůbec, paráda je, když dravec loví. Pustíte ho a on buď kořist chytí, anebo se vám vrátí. Lov je nádherný, zvláště když jste v jeho dění.