Cizí druhy zvířat v naší přírodě versus domácí fauna (Olomoucký deník)

Zpoza našich hranic k nám míří vícero zvířecích cestovatelů s nadějí na lepší život nebo možná lepší využití parametrů našich zeměpisných šířek či možností naší krajiny.
Začalo to někdy v minulém století. Někdo pohádkami osvícený si vzal za úkol vrátit do našich krajů krásného zástupce havranovitých, kterým je velký černý krkavec. A tak jej zařadil do seznamu vzácných a kriticky ohrožených živočichů. Tento pták od té doby u nás prospívá a obohacuje naši přírodu. Jeho příspěvek pro její ozdravení spočívá v likvidaci uhynulých zvířat, tedy zdechlin, a v kontrole smetišť a skládek. Noa že sem tam sezobne nějaké mládě, ať už zajíčka, nebo srnče, co na tom. Z něčeho žít přece musí. Jenomže je to pták poměrně dost velký a jeho spotřeba potravy tomu samozřejměodpovídá. Ještě větší je také černý, ale lovící v trochu jiném prostředí, kormorán. Mnohé by mohli doplnit naši rybáři, kterým mnohohlavá hejna těchto ptáků úspěšně likvidují rybí obsádky na řekách a rybnících. Stát donedávna jimi způsobené škody hradil. Jenže pak přeřadil kormorána ze seznamu kriticky ohrožených do celoročně hájených, za které škody hradit nemusí. A vy, rybáři, si musíte nějak pomoci sami.
Když už jsme u ptáků. Všichni pernatí dravci a všechny sovy jsou u nás celoročně hájeni. Neloví se tu třeba sluky. Jsou tady kriticky ohroženým druhem, kdežto jinde, hlavně na jihu Evropy, jich je asi dost, protože žádné omezení lovu neznají. Asi proto jich k nám na jaře přilétá rok od roku méně. O tetřevovitých, tedy o tetřevu hlušci, tetřívkovi a jeřábkovi, asi není potřeba mluvit. Jsou před vyhynutím, stejně jako koroptve a bažanti.
Ale abychom nezapomněli. Moc nám pomáhá Evropská unie. Před pár lety zařadila na seznam přísně chráněných ptáků sojku obecnou. Naši dárci zákonů se přidali a do seznamu hájených druhů zapsali i straku a vránu šedivku. Že je sojka, straka i šedivka ve skupině velmi významných ničitelů hnízd a mláďat našich ptáků pěvců, asi nevadí. Stejně z těch kosů a sýkor nebo těch ostatních žádný užitek není.
Od poloviny minulého století se k nám od východu rozšiřuje další dravý ničitel na zemi žijících tvorů. Je jím psík mývalovitý. Je to taková černá liška, v zimě spí a od jara se toulá po nocích. Sežere přitom, na co přijde. Lze ho sice lovit, ale přesto jeho stavy rostou.
Po vodních tocích přichází od západu norek evropský, spolu s ním i velmi podobný norek americký, alias mink. Jsou to dravci, kteří podél vod nenechají živou ani žábu. Navíc oněm norkům, zdá se, dosti pomohli i ochránci zvířat, kteří vztáhli ruku na posvátné soukromé vlastnictví a na svobodu pomohli vypuštěním z farem kožešinových zvířat spoustě jedinců, kteří se, pokud přežili, přidali k těm divokým a spolu s nimi šíří zkázu na březích našich řek a potoků. Horší než všichni tři jmenovaní je od západu přicházející mýval severní. Nejenom že sebere vše živé na zemi, ale dokáže výborně šplhat po stromech a vejce a mláďata v hnízdech miluje.
Nejmenoval jsem zatím jižní kraje. Tedy tam odtud přichází spolu s globálním oteplováním šakal, jehož noční vytí známe tak dobře z amerických westernů nebo z filmu o jednom limonádníkovi. I ten sežere, na co přijde.
Abych byl úplný, musím zmínit už tak hojně rozšířené bobry, které v našich vodách asi chceme, stejně tak jako nutrie, které u jakéhosi mostu chodí lidé krmit rohlíky. Je to krása, jak se nám ta příroda pěkně obohacuje. Co je v ní najednou nových tvorů.
Zapomněli jsme na koroptve, křepelky, bažanty, ale i na drobné zpěváčky, budící nás každé ráno svým zpěvem. Jsou ale hlavně užiteční sběrem hmyzu nebo semen plevelů na polích. Třeba si na ně vzpomeneme, až budou rána tichá, nebo až ti noví přinesou nové nemoci, až sežerou poslední koroptev, nebo až dojdou peníze na náhradu škod, které způsobili. Kdoví. Ale třeba nás potom něco napadne.
Autor: Ing. Jan Hart