Sokolník: s orly většinou lovíme lišky (Hodonínský deník)

Někteří hrají fotbal, modelují či hrají počítačové hry. Padesátiletý Petr Holešinský z Vracova zasvětil svůj život zvířatům. Chovu divokého ptactva propadl už v mládí. „Sokolničím asi pětatřicet roků. Jako každý sokolník jsem vyzkoušel různé dravce. Mě nejvíc zaujal orel. A u něj jsem nakonec i zůstal,” říká Petr Holešinský.
Doma chová samce a samici orla skalního. „Denně s nimi chodím trénovat, mám uvázané řemínky u posedů,” popisuje muž. Kromě toho má ještě pět sokolů určených na chov.
Spolu s ostatními sokolníky jezdí pravidelně na srazy, jejichž hlavní náplní je lov. Ty se většinou konají v zákonné době honů. „Vždycky si pronajmeme nějakou honitbu, kde s dravci lovíme kořist, kterou myslivci povolí. Většinou to bývají lišky,” přibližuje vášnivý sokolník. Nejčastěji spolu s kolegy vyrážejí na Slovensko do Tater. „Dá se lovit i na jižní Moravě, zvěře je tady poměrně dost. Je samozřejmě potřeba lovecký lístek a povolení,” vysvětluje.
Jeho rodina si už za dlouhá léta na jeho koníček zvykla a bere ho jako samozřejmost. I když něco stojí. „Není to zase tak nákladné, jak by se mohlo zdát. Největší investice je do počáteční výbavy. Je potřeba si koupit dravce z umělého odchovu a vysílačku. Je totiž dobré, aby orla bylo možné případně najít,” dělí se o zkušenosti Holešinský.
Na krmení druhých největších dravců v Česku si vystačí s vyřazenými kuřaty, pro která si jezdí do líhní. „Důležitá je také honitba, kde můžeme trénovat. To není jak se psem, kterého člověk volně pustí na zahradu. Těmto ptákům je potřeba se denně věnovat. Potřebují pravidelný pohyb. Samozřejmě jsou i takoví, kterým postačí trénink v parku,” řídká Holešinský. Chov orla skalního, který může mít až dvoumetrové rozpětí křídel, by úplně každému nedoporučil. „Kdo se chce tomuto koníčku věnovat, musí zvážit svoje časové možnosti,” dodává muž.