Zubři nepatří do lesů, dávají přednost otevřené krajině, tvrdí paleontologové (ekolist.cz)

Aktuální snahy o záchranu největších v Evropě žijících zástupců čeledi turovitých, zubrů evropských, je zapotřebí přehodnotit. Ve světle nových poznatků se totiž ukazuje, že představa půltunových přežvýkavců žijících v hlubokých lesích je pomýlená. Paleontologové z Polska a Německa na základě rozsáhlého výzkumu kosterních pozůstatků tvrdí, že zubři dávali před lesem přednost otevřené krajině.

Diskuzi o tom, jak správně zachraňovat poslední mizející zubry, rozproudila nová studie paleontologa Hervé Bocherense ze Senckenbergova centra pro lidskou evoluci a paleoenvironment a katedry Geologických věd při Univerzitě v Tübingenu. Vědci se totiž rozhodli prozkoumat první dochované kosterní pozůstatky zubrů a dalších velkých přežvýkavců, losů, sobů polárních a praturů, a na základě analýzy izotopů obsažených v kostech zjistit preferovaný habitat těchto zvířat. Výběr vhodné lokality, kam umístit rezervace, je totiž jedním ze základních kroků každého úspěšného záchranného programu.

Výsledek není v případě zubrů příliš potěšující. Poukazuje na to, že zubři se historicky řadí mezi vybíravé konzumenty rostlinné potravy, kteří si sice rádi doplňovali jídelníček mechy a lišejníky rostoucími na stromech v lesích, ale většinu času trávili na otevřených prostranstvích. Ve výsledku je pak snaha o záchranu druhu tím, že jej navrátíme do prostředí, které vyhledával jen okrajově, spíše kontraproduktivní, a jde proti vlastnímu záměru zachování druhu. Zjištění přichází v době, kdy napříč evropskými rezervacemi napočítáme zhruba tři tisícovky posledních zubrů, z nichž drtivá většina je držena právě v rezervacích lesního charakteru.

„Čas už zubrům téměř vypršel," říká Bocherens. „V Německu byl poslední volně žijící jedinec zastřelen v roce 1775, a poslední v Evropě padl ranou lovce v roce 1927 na Kavkazu." Tím prakticky vyhynuly oba poddruhy zubrů (nížinný a horský) ve svém přirozeném areálu. Souběžně s tím se ale nastartovala řada záchranných programů napříč evropskými národními parky a zoologickými zahradami a byla zahájena řada reintrodukčních programů. „Se znovuvypouštěním zubrů se začalo v těch oblastech, kde si je naposled jako živé ještě pamatujeme," říká Rafal Kowalczyk z Institutu pro výzkum savců při polském národním parku v Bialowezi. „Jenže jak dokládá aktuální výzkum, rozbor izotopů dusíku v kostech zubrů starých 10-12 000 let, zubři les navštěvovali přinejmenším stejně často, jako otevřená stepní prostranství."

Jak dále zmiňují Kowalczyk a Bocherens, střídání lesních a otevřených stepních biotopů poskytovalo zubrům evoluční výhodu proti více specializovaným druhům – losům a turům, zejména během tuhých zim. Spolu s klimatickými změnami, oteplením a ústupem otevřených stepních biotopů, a také s navazujícími lidskými aktivitami, byli zubři zatlačeni do lesů. „Tady se jejich početnost dále snižovala, až k hranici úplného vyhynutí. Jedním z důvodů byl i výrazný nedostatek dostupné potravy v lesích během zim." Klíčová otázka podle polských a německých paleontologů tedy zní, zdali je účelné navracet zubry do evropských lesů, anebo jestli není účelnější celý koncept záchrany druhu od základů přehodnotit.

Radomír Dohnal, red