Preparoval jsem už téměř všechny savce, raději je mám ale živé (Moravskoslezský deník)

Miloš Malucha, ostravský preparátor zvířat v rozhovoru pro Deník

Ostrava
Majitel preparátorského ateliéru v Ostravě­ ­Hrabůvce preparuje zvířata již třicet let. Je místopředsedou České preparátorské unie a ve svém volném čase se věnuje sokolnictví, chová koně a založil oboru pro jeleny Janovská dolina v Jeseníkách na rozloze 340 hektarů. "Má práce není o tom, že bych neměl rád zvířata. Miluju je a dělámi problém preparovat například koně," říká Miloš Malucha, který se svým týmem zhotovil více než devět tisíc preparátů.

* Jak jste se dostal k takové zvláštní práci?

Po střední škole jsem začal v roce 1979 pracovat jako ošetřovatel v zoologické zahradě. Mezitím jsem dojížděl do Opavského zemského muzea za Vilémem Borůvkou, který je nejstarším preparátorem u nás, a učil se od něj. Měl jsem to štěstí, že se mi v té době naskytla příležitost sbírat zkušenosti u preparátorských firem v Německu. Díky tomu jsem získal náskok před preparátory u nás. Naučil jsem se pracovat s polyuretanovými modely zvířat, které u nás ještě do té doby vůbec nebyly. Dodnes mám v Německu plno přátel a naše spolupráce funguje doteď.

* Jak probíhá preparace zvířat?

Vyčiněná kůže se lepí a sešívá na model zvířete, který buď objednáváme ze zahraničí, nebo si ho sami vytváříme z polyuretanu pomocí laminátových forem. Aby kůže pasovala, musí se model všelijak přizpůsobovat, ořezávat a tvarovat. Průběžně ji tedy zkoušíme. Jakmile kůže přesně padne, potřeme model speciálním lepidlem, nalepíme na něj kůži a sešijeme. Na přizpůsobování modelu tak můžeme pracovat v řádu několika týdnů. Kůže se pak musí zabandážovat a proces schnutí trvá dva až tři týdny. Na závěr exponát vyčistíme, vykartáčujeme a dobarvíme kůži okolo očí a čumáku.

* Zní to jako velmi tvůrčí činnost.

Ano, přirovnal bych to trošku k sochařině. Musíte umět pracovat s modelářskou hlínou, protože máte jen hrubý model zvířete, který se dále upravuje. Je to jen takový mustr, se kterým začínáme dělat. Ořezáváme ho, anatomicky upravujeme a přizpůsobujeme velikosti kůže preparovaného zvířete. K tomu je potřeba cit a znalost anatomie. Když děláme například antilopu v pohybu, mění se poloha všech svalů a to všechno musíme promítnout a vybrousit i do modelu. Jsou však i zvířata, kdy si vytváříme celý model sami, protože v takové velikosti prostě není daný druh k sehnání.

* Kolik je v České republice preparátorů?

Dnes už jich bude asi relativně hodně. Není to živnost vázaná, ale volná. Můj hrubý odhad je tedy čtyřicet, možná padesát preparátorů. Většina z nich ale dokáže vypreparovat třeba andulku, ale na ta větší zvířata jsou tady, troufám si říct, možná tak tři nebo čtyři velké preparátorské firmy, které jsou schopné zvířata zpracovat s nějakou zárukou kvality. Proto jsem se také rozhodl založit Českou preparátorskou unii.

* V České preparátorské unii působíte jako předseda?

Ne, jsem místopředsedou, protože nemám tolik času, abych se tomu všemu papírování, co předsednictví obnáší, věnoval naplno. Sdružujeme garantované preparátory, kteří zaručí lidem, co si nastřílejí pět deset antilop v Africe, že jejich preparát bude kvalitně a odborně zhotoven. Chtěli jsme podchytit lidi, kteří to opravdu umí, a pak také ty, kteří se to chtějí naučit. Scházíme se, vyměňujeme si zkušenosti z oboru nebo modely zvířat a materiál a konzultujeme nové metody preparace.

* Jaké největší nebo nejzvláštnější zvíře jste preparoval?

Největší byl určitě africký slon pro Národní muzeum v Praze. Jednalo se o uhynulou slonici ze Zoo Dvůr Králové. Model jsme ale měli na samce slona, takže byl o třetinu větší. Celý jsme ho museli rozřezat na kusy a zhruba půl roku jsme se věnovali jenom jeho úpravě. Kůže slonice mezitím byla v činírně a vážila asi tři sta kilogramů. Před patnácti lety jsem v Německu dělal dokonce i repliku mamuta. Místo originálu jsme použili kůži více než dvaceti pižmoňů. Nejmenší zvíře jsem preparoval s panem Borůvkou a byl to rejsek pocházející z okolí jezera Bajkal. Mámpocit, že jsem už pracoval možná na osmdesáti procentech všech druhů zvířat. Dělali jsme i posmrtné odlitky z goril, žirafu, šestimetrové krokodýly nebo osmimetrové hady.

* A na čem pracujete nyní?

Mimo jiné máme v plánu preparaci dvou velkých jelenů v souboji a dále třeba nosorožce. V současnosti také jednám s ředitelem ostravské zoologické zahrady Petrem Čolasem o vytvoření některých vyhynulých druhů zvířat. Takže dáváme dohromady veškeré materiály o ptáku dodo mauricijském a chystáme se na jeho repliku. Vytváříme a také opravujeme staré preparáty v olomouckém, bruntálském muzeu a Muzeu Dr. Emila Holuba v Holicích. Muzea všeobecně ale nemají tolik finančních prostředků, takže preparujeme i trofeje pro lidi, kteří jezdí po světě a loví zvířata.

* Sám jste v Africe strávil mnoho času a působil jste i jako lovecký průvodce. Jaký máte k lovu zvířat vztah?

Víte, to je jen taková představa lidí, že když je někdo lovec, vybíjí tamější zvířata a ničí tím přírodu. Kdo byl v Africe, pochopí, že země tohoto světadílu by bez lovců a jejich peněz na tom byly hodně špatně. Například Tanzánie žije převážně z lovců. Ti tam totiž přinášejí peníze. Funguje tam samozřejmě ochrana přírody, která mapuje, kolik je kde zvěře, a přesně ví, kolik zvířat mohou nechat ročně střelit. Například nosorožec je sice chráněný, ale pokud mají přestárlý kus, který už po sobě zanechal potomky a čeká ho už jen odhadem pár měsíců života, nechají ho ulovit. Existuje totiž seznam lovců, kteří čekají na takové zvíře. A za to také zaplatí třeba šedesát tisíc eur. Právě z těchto peněz je pak financován boj proti pytlákům! Navíc maso ze zastřelených zvířat zůstává místním. Zažil jsem to a nevím, z čeho by tito lidé žili, kdyby nebylo lovců.

* Čemu se ještě kromě preparátorství věnujete?

Mám velkou farmu v Jeseníkách, kde chovám na čtyřicet koní a stádo jelenů. Kolem pozemku čítajícího 340 hektarů jsme stavěli tenkrát řadu let dvanáct a půl kilometru plotu. Věnuji se také sokolnictví. Mám orla skalního a tak poslední dobou lovím spíše s ním, než abych sám střílel zvířata. Postupem věku se mění hodnoty každého člověka. Odjakživa jsem fotil, a tak čím dál častěji spíše než puškou lovím radějí snímky fotoaparátem. Rád si pak na fotkách zvířat v pohybu studuju anatomii.

* Setkal jste se někdy s přáním zákazníka, abyste mu vypreparoval jeho domácího mazlíčka?

Ano, setkal a mockrát. Dvakrát jsem dokonce souhlasil a vypreparoval psa, už bych to ale vícekrát neudělal. Mám k nim totiž vztah, sám jsem měl dlouhé roky dva psy. Lidé po smrti zvířete, se kterým strávili několik let, propadnou z počátku pocitu, že ho musí mít napořád vedle sebe. Je to ale nesmysl. Daleko lepší je mu udělat hrobeček a rozloučit se s ním. Mluvil jsem s těmi, kterým jsem kdysi skutečně nějakého pudlíka vypreparoval, a sami mi řekli, že to po měsíci nevydrželi a pohřbili ho. Každému, kdo za mnou s takovým požadavkem přijde, se to snažím rozmluvit. Odmítám dělat psy a kočky. Je mi nepříjemná i preparace koně, protože je sám chovám.

* Co vás ještě drží v Ostravě? Neplánujete se stěhovat?

Nemám důvod se stěhovat. Narodil jsem se v Nové Bělé. Navíc už v současnosti moc necestuji. Do Afriky jedu tak jednou za rok s přáteli. Předtím jsem tam trávil každý druhý měsíc, nebo dokonce i několik měsíců v kuse. Teď raději odpočívám na farmě v Jeseníkách.