Přikrmování je až tím posledním, říká myslivec (Vyškovský deník)

Pamatuje doby, kdy kvůli bezpečnosti chodili lovit raději ve dvojicích. Nyní už to díky technice není nutné. Zkoušky z myslivosti udělal před více než čtyřiceti lety. Nyní se, jak vyškovský lektor a zkušební komisař František Toman říká, pomalu blíží do stadia, kdy zvěř víceméně už jen obdivuje. "Traduje se, že myslivec je nejdřív lovcem, pak chovatelem a následně obdivovatelem. Já už jsem na přechodu mezi druhou a třetí fází, spíše mám nakročené ke třetí," hodnotí s úsměvem Toman.
Po lovecké stránce už má prý myslivecký život za sebou. Přesto se zálibou baví celoročně. "Představa, že myslivec celý rok nic nedělá, 1. listopadu se vzbudí a jde na hon, je úplně špatná," podotýká nimrod, který má za dobu od roku 1972, kdy absolvoval zkoušky z myslivosti, zkušeností na rozdávání.
Období mezi zářím a říjnem sice je pro myslivce nejvytíženějším z celého roku, ale třeba kynologové musí psy cvičit neustále. Kolik času pak chtějí jednotlivci práci věnovat, záleží na nich. "Všichni se ohání přikrmováním, což je ale až poslední, i když důležitá záležitost. Je potřeba sledovat, jak zvěř prospívá, tlumit predátory a chránit ji před nepříznivými vlivy, to může být třeba počasí nebo i člověk," vyjmenovává.
Práci v přírodě rozhodně vnímá pozitivně. "Když si sednu na posed, můžu přemýšlet o čem chci, a nikdo mě neruší. Obdobné zajímavé okamžiky doma u televize člověk nemůže nikdy zažít, stačí pozorovat chování zvěře nebo drobného ptactva," vyzdvihuje sedmdesátiletý myslivec. Podle něj je myslivost časově i finančně náročnou zálibou a jen málokdo se jí dnes chce věnovat.
Třeba jeho syn se rozhodl jít ve šlépějích svého otce.
"Někdy ale, když děti vidí, co je to za řeholi, nechtějí se jí oddat a baví se něčím méně fyzicky a časově náročným. Stárneme jako organizace, někteří mezi sebe nechtějí mladé vůbec brát. My přijímáme každého a snažíme se ho následně zformovat podle našich požadavků. Důležité je, aby se nebáli," podotýká. Velmi podstatná je také opatrnost. I proto dřív myslivci chodili do lesa ve dvou. "Bylo to v době, kdy se nepoužívaly mobily, abychom měli pomoc nablízku," vzpomíná myslivec s tím, že za celých víc než čtyřicet let ho nikdy žádné zvíře nenapadlo. "Jediné nebezpečí představuje prase divoké, které útočí, když je zraněné. Zažil jsemasidvětakovésituace,ale včas jsem je vždy zažehnal," vypráví myslivec. Před útočícím divočákem podle něj není možné bránit se jinak, než ho zastřelit.
Obecně zasahovat do stavů zvěře je podle něj nutné. Teorie, že si příroda pomůže sama, je prý nesmysl. "Museli bychom přestat se zemědělstvím a lesnictvím, nesměli bychom do přírody vůbec chodit, pak by si možná sama poradila," zakončuje Toman.