Rys, los a jelen spolu na Šumavě. Není jasné, jak ještě dlouho (Mladá fronta DNES)

Jedním z posledních míst v Evropě, kde šelmy loví velké kopytníky, je Šumava. Podle vědce, který pohyb zvířat v národním parku osm let sledoval, ale divočinu mohou zničit plánované stavby a neřízený rozvoj turistiky.

ŠUMAVA
Rys se díky velkým a měkkým tlapám po sněhu pohybuje snadno - skoro jako kdyby měl sněžnice. Když má tato dvacetikilogramová kočka hlad, není proto pro ni problém skolit i pětkrát těžšího jelena. V létě však už tak velké zvíře neuloví.
"Náš výzkum prokázal, že rys neloví pro zábavu, jak někdy tvrdí myslivci. Sledovaní jedinci se ke kořisti vždy vraceli, k srnci zhruba tři dny, k jelenovi přibližně pět dní. Po této době jsme na místě rysí hostiny nalézali vždy už jen zbytky kostí," uvádí Pavel Šustr, který díky speciálním obojkům nasazovaným šelmám a kopytníkům mohl od roku 2005 sledovat jejich pohyb v šumavském národním parku a nejbližším okolí. Takzvané telemetrické obojky vysílaly do počítačů vědců textové zprávy o tom, kde se zvířata právě nacházejí.
Jen pár desítek minut jízdy z nejbližších velkých měst se tak odehrávají scény, jaké bychom si představovali spíš někde uprostřed kanadské tundry.
Na Šumavě žije odhadem také 15 až 25 losů, ale žádnému z nich se obojek nasadit nepodařilo. Tito velcí kopytníci vymizeli mezitím z nedalekého Třeboňska. Podle Šustra se tak stalo především kvůli zásahům člověka do krajiny, přičemž zvířata ztratila potřebný prostor k životu. Tento scénář podle něj hrozí i na Šumavě.
"Poslední vývoj je nepříznivý. Je tu snaha víc stavět a kácet, uvažuje se dokonce i o lanovce na Hraničník a Smrčinu, kam vedou koridory některých zvířat," říká přírodovědec a naráží na návrh zákona o Národním parku Šumava. Velcí savci prý poté před ruchem utečou jinam, kde se snadno stanou obětí pytláků či aut na silnicích - něco takového už postihlo mnohé rysy či losy na české i bavorské straně.
Odborníci z Národního parku Šumava a Centra výzkumu globální změny Akademie věd dospěli i k nečekaným zjištěním. Ukázalo se například, že šumavští jeleni čtvrt století po stržení ostnatých drátů na hranici s Bavorskem stále "respektují" někdejší železnou oponu a do Německa na pastvu nechodí. S jedinou výjimkou. "Jelen Vincek měl zřejmě německou matku, a proto ho to neustále táhne na jistou pastvinu v Bavorsku," podotýká Šustr. Podle něj jsou totiž jeleni velmi konzervativní a míří stále tam, kam se chodili pást se svou matkou.
Neznamená to však, že bavorští jeleni, kteří hranici běžně překračují, jsou "svobodomyslnější" než čeští. "Protože dráty byly někdy až několik kilometrů za hranicí na české straně, bavorská zvířata si do tehdejšího území nikoho navykla chodit. Zjistila totiž, že tam mají ráj: všude spousta žrádla a žádní myslivci," vysvětluje Šustr, který o svém pozorování vydal i knihu.

Pozor na rozbití krajiny
Obojek při průzkumu nosila padesátka jelenů, stejný počet srnců a dva tucty rysů. Když se sledovaný rys Patrik jednoho dne "odmlčel", výzkumníci se domnívali, že zahynul. Po roce jej ale vyfotografovala takzvaná fotopast.
"Výrobce obojku nám po prostudování fotografie řekl, že poškození obojku mohlo být způsobeno pouze zásahem kulovnice," vypráví Šustr. Obojek tedy zvířeti zřejmě zachránil život.
K postupnému, ale jistému konci těchto predátorů na Šumavě by vedlo stavění nových hotelů či sjezdovek v národním parku, obává se přírodovědec. "Když krajinu neuváženými zásahy rozbijeme, nepůjde to už vrátit zpátky," upozorňuje Šustr.