Krátké myslivecké zamyšlení (Mělnický deník)

Dostal jsem nedávno zajímavou otázku: co nás myslivce trápí. Přemýšlel jsem jak odpovědět. Zda vše shrnout a dotyčného tazatele odbýt jednou větou, nebo zda mu vyprávět o problémech, které myslivce v 21. století provází. Možná v tomto případě nebude na škodu trochu se rozpovídat ...
V prvé řadě je potřeba si uvědomit, že myslivost je dobrovolná, zájmová činnost. Je to činnost velice pestrá, postavená na velmi dlouhé historii a bohatých mysliveckých tradicích. Mezi myslivci jsou zapálení kynologové, odborníci zaměření na chov zvěře, členové věnující se sportovní střelbě, fotografové, lidé provozující sokolnictví atd. Je nutné zdůraznit, že myslivost je prováděna a řízena zákonnými ustanoveními a regulemi a že naprostá většina myslivců se těmito zákony řídí.
Možná nejpalčivějším problémem je proto současný názor a pohled široké veřejnosti, kdy je myslivec vnímán v naprosté většině případů jako opilec, který střílí po všem, co se hýbe (nejčastěji ovšem po psech nebo ostatních myslivcích), a který hledí jen na to, aby měl doma plný mrazák zvěřiny. Tento obraz je podporován médii, neboť většina článků nebo reportáží se nese právě v tomto duchu. Dnes si však lze již těžko představit, že by někdo přišel na hon opilý a riskoval problémy se zabavením zbraně, ztrátou obtížně získaného zbrojního průkazu a možnost soudního stíhání. Navíc každý rozumný myslivecký hospodář nebo předseda by takového člověka okamžitě poslal domů.
Naše honitba je označována jako příměstská. Největším naším problémem z hlediska budoucnosti zdejší myslivosti jsou poměrně rychle se rozrůstající hranice města a zástavba travnatých okolních kopců, a tím způsobený úbytek lokalit vhodných pro drobnou zvěř. Tento problém se částečně daří tlumit vypouštěním bažantích slepic a intenzivním krmení v oblastech, kde drobná zvěř ještě zbyla.
Rozšiřování města a úbytek plochy honitby se pak projevují i dalšími souvisejícími neduhy, jako je volné venčení psů, pohyb motorek a čtyřkolek v honitbě, vysoká mortalita srnčí zvěře podél příjezdových komunikací, plundrování zalesněných částí honitby za účelem těžby dřeva ad.
Obzvláště výše uvedený volný pohyb psů při procházkách jejich majitelů je nám často trnem v oku. Větší plemena psů často snadno uštvou srnčí zvěř a my se pak poměrně často setkáváme s potrhanými a zmrzačenými kusy, pro které je usmrcení vysvobozením. Nejhorší je, že si majitel psa toto nebezpečí ani neuvědomuje a v případě, že mu pes zmizí kdesi v křoví, tak o napadení srny nebo srnčete vůbec neví.
Je velmi těžké navzdory výše uvedeným potížím, s kterými se denně setkáváme, nepropadnout pesimismu a nehodit flintu do žita. Budoucnost myslivosti v naší honitbě rozhodně není růžová. Přesto se ale snažíme s větrnými mlýny bojovat nebo je alespoň trochu, trošinku zpomalit.
Za Myslivecké sdružení Kralupy ­Nelahozeves Zdeněk Schneider