Silvestrovská pohádka nepohádka (Orlický deník)

Tehdy byla veliká zima, ze všech zim nejzimovatější. Krutý mráz štípal víc než vrbový proutek na holé zadničce. Na okna u chalup maloval bílé ledové květy, lidem i dětem červené nosy a tváře. Voda na rybníce, na řekách i na potocích ztuhla a byla tvrdá a průhledná jako křišťál. Kámen se přichytil země, nedal se ani odtrhnout. Rybám zamrzly hubičky a od té doby jsou němé. Černým kosům zežloutly zobáčky a nožky, slepicím a kohoutům zčervenaly hřebínky, což jim zůstalo až dodnes. Vrabčáci - uličníci rozcuchaní, ti před tou velkou zimou docela normálně ťapali jako jiní ptáci. Ale v té zimě nejzimovatější museli poskakovat, aby se zahřáli. To se jim tak zalíbilo, že teď už neťapají, jenom poskakují. Zajíčkům umrzly ocásky, proto je mají tak kraťoučké a také jim mráz rozštěpil horní pysk.
Zvířátka si v lese i v polích stavěla sněhové chýšky jako eskymáci. A kdo neměl svou chýšku, musel platit nájem. Největší obydlí si vystavěl starý lišák. Vzal milosrdně do nájmu všechny zajíce z okolí. Ale když pak měli platit, vzali do zaječích. Dodnes lišky zajíce honí, vymáhají na nich nájem.
A krtkové, ti se zaryli hluboko do země. Schovali si do komůrek svoje poklady; ale jak potom na jaře pukala země, obydlí se jim zasypalo. A tak pořád ryjí a hrabou hlínu, ale poklady ne a ne najít...
Tento příběh se prý stal velmi velmi dávno. Snad někdy v Letech Páně roku XXXL.