Krajina jako výrobní prostředek (Zemědělec)

Odborný pracovní seminář, jehož tématem byla Krajina po povodni a suchu 2013: potřeba řešení, se za aktivní účasti několika desítek odborníků zabýval dlouhodobými problémy v české krajině. Naléhavost jejich řešení vzrůstá s výskytem kalamitních situací, jako jsou povodně či extrémní sucho. Smyslem semináře bylo upozornit na možnost uplatnění nových vědeckých poznatků a zkušeností, jejichž využití v praxi zatím není uspokojivé, a na faktory ovlivňující budoucí vývoj krajiny.

Zemědělství klade největší plošné nároky na krajinu. V současnosti stojíme před otázkou, jak vyřešit rozpor mezi jednostranným ekonomickým a trvale udržitelným způsobem využívání krajiny. V blízké budoucnosti bude zřejmě nutné přehodnotit současné trendy vývoje a způsoby provozování zemědělství. Změny v nakládání s krajinou je třeba řešit integrovaným způsobem v meziresortní spolupráci. Bude nutné přijmout zákon o ochraně půd, implementovat Evropskou úmluvu o krajině a realizovat doporučení evropské rámcové směrnice o vodách v českých podmínkách.

Nemáme vizi
Podle prof. Josefa Fanty z katedry ekologie Přírodovědecké fakulty Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích lze krajinu chápat ve třech důležitých, navzájem se prolínajících dimenzích: přírodní (ekologické), ekonomické (uživatelské) a kulturní (historické a estetické). Tyto dimenze musejí být neustále v rovnováze, jejich vyrovnaný vztah je základem kulturního zacházení s krajinou. V České republice už šedesát let panuje nerovnováha jako pozůstatek komunistického režimu, což má hluboký dopad na celou naši kulturu.
Způsob využívání krajiny a její celkové uspořádání mají významný vliv na její schopnost přijímat a zadržovat vodu. Česká krajina bohužel přestala být součástí povědomí národní kultury, výsledkem je postupné zhoršování jejího stavu. Zemědělská krajina je stále chápána jen jako výrobní prostředek. Důsledkem je problém s erozí, nedostatek vody v krajině, uniformita krajiny, snížení její kulturně společenské hodnoty, výkup nejlepších zemědělských půd pro sídlištní a komerční zástavbu, pro solární elektrárny apod. Způsob využívání zemědělských půd mnohdy není optimální. Například pěstování biopaliv v rozsáhlých monokulturách vede k uniformitě a destrukci biologické diverzity kulturní krajiny.
Krajinou se česká společnost příliš nezabývá, chybí nám vize krajiny. Například v Nizozemsku mají představu, jak budou nakládat se svojí krajinou na 20 až 30 let dopředu. Tato vize se každých deset let inovuje a přizpůsobuje se politické situaci. Naproti tomu česká krajina je ve svém celku veřejnou záležitostí, je k volnému použití a ČR nemá obecný předpis pro nakládání s ní. Některými racionálními návrhy na změny v nakládání s krajinou se česká politika odmítla v nedávné minulosti zabývat, nebo jednání o nich nedotáhla do úspěšného konce (například implementace Evropské úmluvy o krajině nebo Zásady strategie adaptace ČR na klimatickou změnu z roku 2009).
Dobře míněná, ale jednostranná opatření realizovaná v zemědělství nejsou prospěšná životnímu prostředí a ochraně přírody, například technická opatření na vodních tocích zrychlují odtok vody z krajiny a při povodních způsobují vyšší škody na okolní krajině. Jednostranné resortní aktivity je proto třeba nahradit koordinovanými meziresortními přístupy. Chybí promyšlená a dlouhodobá politika krajiny, jasné strategické cíle v nakládání s krajinou a efektivní a všemi jejími uživateli dodržované normativní nástroje managementu krajiny. Česká republika zatím postrádá konzistentní dlouhodobou koncepci řízení prostorového vývoje území na celostátní i regionální úrovni.

Petice za obnovu zemědělské krajiny
Na neudržitelnou situaci v zemědělské krajině poukazuje petice za obnovu zemědělské krajiny z června 2011. Upozorňuje na nesprávně nastavenou zemědělskou dotační politiku, ale i na skutečnost, že současná česká zemědělská politika v řadě případů porušuje nejen některé platné mezinárodní dohody, ale je dokonce v některých případech i v rozporu s Ústavou ČR. Petici iniciovali myslivci z Polabí, podle nichž v průběhu třiceti let rapidně klesl počet zajíců, bažantů a koroptví, zato vzrostl počet divokých prasat. Roční úlovek zajíců od 70. let 20. století prudce klesá a v současnosti se pohybuje kolem 50 tisíc ročně, přičemž za první republiky to bylo až 1250 tisíc kusů.
Petici podepsalo přes 25 tisíc signatářů a má podporu Petičního výboru Parlamentu ČR. Ministerstvo životního prostředí přislíbilo otevření Programu na obnovu krajiny z operačního programu Ochrana přírody. Podle petice by zemědělské dotace měly fungovat na principu "veřejné prostředky za veřejné hodnoty". Jejím cílem je rovněž dosáhnout toho, aby prostředky z I. pilíře společné zemědělské politiky Evropské unie byly použity k obnově a údržbě mezí, teras, pramenišť a mokřadů či jiných opatření podporujících ekologickou stabilitu a biodiverzitu, a to alespoň na 10 % zemědělské půdy. Petice ovlivňuje i tvorbu nového Programu rozvoje venkova, kde by mělo alespoň 50 % prostředků směřovat na opatření na ochranu přírody. Petice má však jen malý vliv na lobby zemědělských společností.

Projekt protipovodňové ochrany
Prof. Ing. Petr Sklenička z Fakulty životního prostředí České zemědělské univerzity v Praze (ČZU) posluchačům představil projekt, který připravili odborníci z ČZU po letošní červnové povodni. Řeší v něm extrémní hydrologické situace v ČR prostřednictvím triviální záležitosti, jako je retenční schopnost půdy. Pokud jde o praktické naplňování protipovodňové ochrany, domnívá se prof. Sklenička, že máme v současnosti dostatek zkušeností a poznatků, abychom mohli jednat. Není podle něj potřeba vymýšlet nic nového, ale je třeba začít se bavit o nějakém systémovém řešení. Protipovodňová ochrana v České republice v současnosti není problém odborný, ale politický, respektive ekonomický. Opatření v projektu umožní v krajině zadržet i stoleté srážky.
"Tak, jako existují velmi sofistikované sítě energetické, vodovodní a kanalizační, tak chceme-li systémově ochránit celé území České republiky před povodněmi, bude důležité vytvořit velmi hustou síť protipovodňových a protierozních prvků," konstatoval prof. Sklenička. Jejím cílem bude zvýšit retenční schopnost krajiny v ČR natolik, aby kulminační průtoky v tocích byly bezpečné z hlediska lidských životů (od roku 1997 po současnost je v ČR přes 120 obětí povodní) a majetku. Tato problematika se v současné době řeší ostrůvkovitě, například v rámci jednoho objektu bez širších souvislostí. Náklady na protipovodňová opatření odhaduje prof. Sklenička minimálně na dvě stě miliard korun. Vychází ze zkušeností z několika desítek katastrů, kde se realizovala kvalitní protipovodňová a protierozní opatření v rámci komplexních pozemkových úprav. Získané poznatky se snaží generalizovat na území celé ČR. Je k zamyšlení, že škody spojené s povodněmi ve 21. století již dosahují 200 miliard korun. Poslední povodeň v červnu letošního roku velmi zasáhla i Německo, které by bylo ochotno podílet se na spolufinancování protipovodňových opatření, pokud by šlo o systémové řešení. V průběhu dvaceti let by se ročním nákladem deseti miliard korun postupně vybudoval systém protipovodňových opatření s biologickým i technickým charakterem (od jednoduchých příkopů po suché poldry, vodní nádrže s retenčním prostorem, přehrady a podobně).
Zdrojem financování by mohly být strukturální fondy EU, státní rozpočet, rozpočty krajů a obcí. Prioritu by měla povodí, která byla v posledních 15 až 20 letech nejvíce exponována. Bylo by třeba uvolnit zdroje na výkup půdy, současně by byla nutná změna zákonů, které by umožnily zjednodušení vyvlastňování pozemků ve smyslu Listiny základních práv a svobod.
Jde o odpovědné řešení vůči sousedům - okolním zemím i obcím. Zadržená voda v krajině by pak sehrála důležitou roli nejen v období extrémních přívalů, ale i při dlouhodobém suchu. Projekt počítá s podporou ekonomického růstu - zapojením stovek až tisíců firem lokálních, regionálních i největších, což by mělo pozitivní vliv na zaměstnanost v ČR.