Ve světě jsem známý víc než doma v regionu (Vyškovský deník)

Rychtářovský malíř Zdeněk Nadymáček se zabývá malbami, kresbami i rytinami s mysliveckou tematikou. V uměleckých kruzích je známý pod pseudonymem Carpin. Umění ho zajímá od dětství. Navzdory překážkám osudu se mu v dospělosti začal plně věnovat, vybudoval galerii a úspěchy slaví také v zahraničí. Malíř Zdeněk Nadymáček alias Carpin se nejen proto dnes představuje v dalším díle pravidelného seriálu Osobnost Vyškovska.

* Začněme u vašeho pseudonymu, pod kterým jste v regionu známý. Jak vznikl a co znamená?

Když jsem začínal, nechtěl jsem prezentovat své jméno a chtěl zůstat v anonymitě. Maloval a tvořil jsem spíš pro zábavu. Hledal jsem pseudonym, který by mě reprezentoval a můj bratr tenkrát vymyslel přezdívku, která je zkratkou latinského Carpinus Betulus, což je česky habr. A habr proto, že jsem rodákem z obce Hrabová na Šumpersku, jejíž původní název byl Habrová. Takže symbolizuje moji rodnou obec.

* Jak jste se k umění dostal?

Jako dítě jsem chtěl být výtvarníkem. Přál jsem si jít na uměleckou průmyslovku, ale učitelka na základní škole mi to rozmluvila, kádrový profil mých rodičů nesplňoval požadavky tehdejší doby. Před absolvováním střední školy jsem si chtěl podat přihlášku na Akademii výtvarných umění. Podávaly se přes třídní profesory a ten ji pozdě odeslal. Navíc mě ani nedoporučil, protože jsem nedělal nástěnky. Vzal jsem to tedy tak, že mi není souzené být malířem. Podnikal jsem se dřevem a osud to nakonec zařídil tak, že jsem se k umění dostal, a dokonce jde o mé hlavní povolání. Dnes jen můžu litovat toho, že jsem s tím nezačal mnohem dřív.

* Kde jste ale získal základy?

Učil jsem se malovat sám, neměl jsem ani učitele ani nikoho, kdo by mi poradil.

* Zabýváte se mysliveckou tematikou, myslivost je vám blízká?

Svým způsobem je životním stylem. Vyrůstal jsem v myslivecké rodině, pracoval jsem u Vojenských lesů a statků. Když jsem začal malovat, tak se tematika do obrazů logicky promítla.

* Myslivecké výjevy jste maloval od začátku?

Začalo to vlastně vším. Portrét, krajinomalba, myslivost a k tomu i nějaký ženský akt. Čas ale dal za pravdu právě myslivosti, protože výtvarníků, kteří se jí věnují, je poskrovnu a možná jsou i trochu neprávem zatracovaní do kýčařů, s čímž nesouhlasím.

* Jak dosahujete trojrozměrnosti ve svých obrazech?

Při kreslení tužkou je to použitím tužek různých tvrdostí, které tvoří různé odstíny a vytváří v lidském oku dojem trojrozměrnosti. U olejomalby pak použitím teplých a studených barev.

* Zkoušel jste i něco jiného než "pouze" kresbu v ateliéru?

Dřív jsem se věnoval rychloportrétování na různých akcích, ale nakonec jsem zjistil, že to není nic pro mě. Za dvacet minut je portrét hotový a co si budeme namlouvat, kvalita nikdy nemůže dosáhnout portrétu, na kterém pracuji hodiny. Mám rád klid a prostředí, které mi vyhovuje - tedy ateliér.

* Téměř rok funguje vaše galerie v Rychtářově, jak to s ní začalo?

Bydlel jsem v rychtářovském zámku a svou privátní galerii jsem měl v jeho věžičce. Nebylo to ale ideální místo, někteří lidé měli problém se do ní po schodech dostat. Navíc prostor byl velmi malý a nedal se vytápět. Což vůbec nesvědčilo obrazům.

* Takže jste hledal jinde...

Na první dojem mě současná budova nenadchla, byla moc velká. Pak jsem zjistil, že po úpravách v ní můžu mít nejen bydlení, ale také velice pěknou galerii a pracovnu. Trvalo to půl roku. Líbí se mi také historie budovy, která je spjatá právě s tématem myslivosti. Postavil ji roku 1903 rychtářovský studnař Antonín Navrátil. Byl vášnivým lovcem. Jednou ale na lovu zastřelil člověka. Musel tedy vyplatit vdovu a dům prodat.

* Co v ní na návštěvníky čeká?

Je zaměřená na myslivost a přírodu. Je jedinečná tím, že výtvarné umění zabývající se myslivostí nemá důstojnou galerii v celé republice a myslím, že ani na Slovensku. Vystavuji nejen své práce, ale i díla jiných autorů.

* Jak se k nim vůbec stavíte?

Dřív jsem je navštěvoval, jezdil jsem nejen po České republice, ale i na Slovensko, Maďarsko a prostřednictvím firmy vyrábějící nábytek z paroží jsem do nich dělal výzdobu. A vystavoval po celé Evropě. Teď se spíš snažím, abych přilákal lidi k sobě. Výstavy vnímám jako nutné zlo, aby se umělec ukázal a vešel do povědomí lidí.

* Kde všude už jste vystavoval?

Jsem známý i ve světě a zvláštní je, že víc než u nás doma v regionu. Moje díla se dostala kromě Jižní Ameriky, Afriky a Antarktidy do celého světa. Nedokážu ani všechny země vyjmenovat, je jich opravdu hodně. Například Saudská Arábie, Čína, Kanada, teď jsem třeba posílal rytinu do Německa.

* Obrazy ale právě nejsou tím jediným, čemu se věnujete...

Už to je sedm let, co jsem si k olejomalbě a kresbě přidal právě rytiny do parohů. Na svém kontě už jich mám víc než šest stovek. Byl jsem první, kdo kolorování do rytiny začal používat. Dnes už mě napodobují další, více i méně úspěšně. Nicméně první jsem byl já a na to jsem patřičně pyšný. V olejomalbách bych své výkony ohodnotil průměrně, ale v rytinách si troufám tvrdit, že mě řadí mezi světovou špičku.

* Můžete na rytiny použít jakékoli paroží?

Používám daňčí nebo losí. Je totiž potřebná velká plocha. Jelení a srnčí není vhodné, na nich jde využít například řezba, ale tou se nezabývám. Netvořím figurální trojrozměrnou plochu. Třetí rozměr dotvářím kombinací teplých a studených barev.

* Kde vlastně paroží berete?

Nakupuji ho ve velkém z Maďarska nebo z obor, když mi někdo zavolá. Někteří lidé si také nechávají dělat rytiny do vlastních lopat. Co se týká losích lopat, je to složitější. Nakupoval jsem je hlavně v Polsku a přes aukční portály.

* Jak často pracujete?

Dřív jsem pracoval dennodenně. Držel jsem se hesla "ani jeden den bez čárky". Pracoval jsem sedm dní v týdnu, i ve svátky. Tím, že jsem se pustil do přestavby, musel jsem část energie věnovat jiné práci. Takže jsem stíhal maximálně zakázky a volná tvorba šla trochu stranou. A to platí vlastně dodnes. Asi rok a půl je to s mojí prací na štíru, ale pevně věřím, že se k tomu zase vrátím.

* Jak moc se necháváte unášet momentálním pocitem?

To, co budu kreslit, je dané mým vnitřním rozpoložením a nápadem. U lopat hraje roli ještě jeden faktor - jejich tvar. Ne do každé lopaty se totiž hodí cokoliv, protože není úplně hladká. Jsou tam výstupky a prohlubně. Do jejich výsad se zapracovávají třeba stromy. Někdy strávím dlouhý čas tím, že mám lopatu na klíně a přemýšlím, co by se do ní zrovna hodilo. Jde o nejvhodnější motiv.

* Jak taková práce na rytině vypadá?

Plochu, na které budu pracovat, nejdřív natřu podkladovou barvou - akrylovou černou. Poté bruskou velikosti tužky vyříznu motiv. Lihovými mořidly následně to vyryté podbarvím a znovu ryji. Tak to opakuji několikrát až do finální podoby. Pozadí pak brousím a koloruji a také to několikrát opakuji. Je to vlastně negativ, protože to, co vytvářím, se mi objevuje světlé, na rozdíl například od kresby tužkou.

* A kolik času zabere?

Je to individuální. Záleží v jakém jsem rozpoložení, promítají se tam moje nálady, stav mysli, chutě do práce a inspirace. Minulý týden jsem dělal rytinu, která mi zabrala dvě hodiny. Na to pak vytvářím jinou, která mi zabere i několik dní.

***
Zdeněk Nadymáček

Je mu 52 let, vystudoval střední dřevařskou školu v Hranicích na Moravě. Bydlí v Rychtářově , kde žije s družkou, se kterou má osmiletou dceru. Z předchozího vztahu má ještě další dvě děti. tToří díla s mysliveckou tematikou, myslivosti se už ale téměř dvacet let nevěnuje. Svou práci publikuje na www.carpinart.com.