Vědci stále pátrají v Podyjí po kočce divoké (Znojemský deník)

Své jasné stopy zanechala před časem kočka divoká v Národním parku Thayatal. V Podyjí zatím zoologové její výskyt neprokázali

Podyjí
Je ostražitá, má vynikající zrak i sluch a přírodou se pohybuje velmi tiše. Zahlédnout jejípruhovanétělo je takřka nemožné. Řeč je o kočce divoké, kterou odborníci zaregistrovali před časem v Podyjí. Od šedesátých let minulého století byla kočka divoká považována za vyhynulou. "Poslední stopy zaznamenali kolegové na rakouské straně parku před třemi lety, " řekl mluvčí Národního parku Podyjí David Grossmann s tím, že zoologové stále kladou fotopasti a nevzdávají se myšlenky na vyfotografování této kočkovité šelmy.
Jelikož lze jen těžko rozlišit jedince kočky divoké od divoce zbarveného exempláře kočky domácí, je potvrzení výskytu přímým pozorováním zvířete nepříliš spolehlivé. Přítomnost kočky divoké prokazovali odborníci již od roku 2007 metodou vábení, a to pomocí kolíků natřených výtažky z kozlíku lékařského. "Kočky milují tuto vůni a o kolíky se třou. Chlupy, které zůstanou na kolíku, jsou pravidelně sbírány a geneticky analyzovány," řekla již dříve Birgit Gruber, která pracuje na projektu Kočka divoká.
Podobnou metodu používala i tehdejší studentka Jana Pospíšková z Havířova, která mapovala pohyb koček na území České republiky.
Vědcům v pátrání po kočce divoké pomáhají stopy DNA zanechané na již zmiňovaných speciálně připravených chlupových pastech. Zoologové na rakouské straně parku už dokázali rozpoznat tři různé jedince. Přes Dyji do Česka podle odborníků doposud nepřešla nebo o tom neexistují žádné důkazy. "Analýza stop na speciálních pastech byla před třemi lety negativní. Výskyt koček jsme tedy neprokázali," uvedl mluvčí parku Grossmann.
To ale není nic zvláštního. Lidem a lidským sídlům se z daleka vyhýbá. Vedle rysa ostrovida je totiž kočka divoká jediným zástupcem volně žijících kočkovitých šelem u nás.
Je plachá a je aktivní převážně v noci. Přes den zůstává ve své skrýši, kterou si hledá například v dutinách stromů, v opuštěných norách jiných zvířat nebo ve skalách. Jen teplé dny občas využívá k vyhřívání se na slunci.
Kočka divoká je velice plaché zvíře, které se přes den schovává a v noci se vydává v lese na lov. Na rozdíl od koček domácích se kočky divoké vyhýbají volným prostranstvím. Přírodní lesy s roztroušenými loukami a suchými trávníky představují pro tyto "lesní kočky" ideální životní prostor. Noc je pak čas jejího lovu. Jako správná šelma své oběti zabíjí rychle a neslyšně. Většinou její jídelníček tvoří myši a další drobní hlodavci, troufne si ale i na ptáky nebo zajíce či srnče. Na rozdíl od lvů nebo vlků je lovcem samotářem. Samotářský je i její život. Dospělí samci si udržují až dvanáct kilometrů čtverečních velké teritorium. Samičky potřebují k životu o něco menší prostor. Své území si označují exkrementy na význačných místech a rozprostíráním pachových stop.
Rozdíl mezi kočkou domácí je spíše v detailech a rozpoznat je dokážou s jistotou jen odborníci. "Kočka divoká má zavalitější postavu než její zdomácnělá příbuzná, a to zejména díky její delší a hustější srsti. Zpravidla má i větší hlavu s dlouhými fousky a menšíma ušima. Je zbarvena šedohnědě až šedožlutě, s výrazným pruhováním na hřbetu, ocase a nohách. Na hřbetu je výrazný tmavý pás, zatímco břicho bývá krémově žluté," popsal zvíře zoolog národního parku Martin Valášek.
Dobrým rozpoznávacím prvkem je ocas. Kočka divoká ho má na rozdíl od domácí kratší než polovina jejího těla, po celé délce je stejně huňatý a před jeho koncem má tři nebo čtyři pruhy.
Lidé, kteří se při toulkách parkem setkají se zvířetem, které by mohlo být právě divokou kočkou, mohou o svém zážitku informovat pracovníky správy parku.
Stopy další kočkovité šelmy, konkrétně rysa ostrovida, objevili lidé v Podyjí na konci loňského roku.
"Zaslechl jsem výrazné zvuky asi sto metrů nad řekou, v rokli bohaté na skalní útvary jsem zpozoroval zvíře o velikosti středně velkého psa. Poté jsem zahlédl zřejmě druhý kus, který byl menšího vzrůstu. Zvířata jsem viděl několik sekund, ale zvuky se ještě několikrát opakovaly po dobu asi dvou minut," popsal své pozorování turista správcůmparku.

Zajímavosti o kočce divoké
V Evropě se zabydlela především ve smíšených lesích v podhůří hor. Ideálním místem je pro ni ale i krajina Podyjí. Vyhledává především hrany lesů nebo skryté lesní louky, které jí poskytují dostatek potravy a zároveň možností úkrytů při lovu. Studie prokázaly, že na svých toulkách se kočky divoké nevyhýbají ani otevřeným prostranstvím. Své úkryty ale většinou vyhledávají v lesích. Jedinou chvílí, kdy divoké kočky opouští svůj samotářský život, je doba páření. V Podyjí tato chvíle nastává s největší pravděpodobností od ledna do dubna. Partneři se navzájem lákají hlasitým mňoukáním. Po pětašedesátidenní březosti přivede samička na svět tři až pět koťat a stará se o ně až do podzimu. Při jejich obraně by se dokázala postavit i člověku. Většinou po ohrožení mláďata přenese do bezpečnějšího doupěte. www.nppodyji.cz