Je zázrak, že postřelíme jen tak málo lidí. Potřebujeme pravidla! (TN.cz)

Vlka nebo rysa se nemu

síme bát. Divočáka jen když má mladé nebo je postřelený. Největším nebezpečím, které v lese na člověka číhá, je paradoxně člověk. Takový, který má zbraň. Tvrdí to v rozhovoru prezident Asociace profesionálních myslivců Libor Řehák.

Jaké nové a vzácné druhy zvěře se k nám vracejí? Nedávno byl spatřený vlk v Lobendavě na severu Čech...
Ono je to trošku jinak. Medvěd a rys se tady pohybuje už nějakých dvacet třicet let. Teď je ten trend opačný. Hovořil jsem o rysovi, který se tu objevil v 70. letech, potom tam byly nějaké výkyvy a v 80. letech pak byl vypouštěn na Šumavě. V roce 1998 dosáhla jeho populace 150 možná 200 kusů a teď postupně klesá. Jak medvěd, tak vlk nebo rys - u nich početní stavy stagnují nebo se snižují.
Ano, objevují se jedinci vlka v severních Čechách, ale ti se stahují z německého území. Do Beskyd se zase rozšiřovala populace ze Slovenska. Ale tam se provádí odstřel, takže se dá očekávat, že se vlk z našeho území vrátí zase na Slovensko, do hor, do těch vyprázdněných území, kde je to pro něj příznivější a přirozenější.
Populace rysa je na Šumavě trochu oddělená. Část žije totiž i v bavorském lese. A dnes se uvádí, že je ho na Šumavě kolem 50 nebo 70 kusů. Vypadá to sice, že se populace těchto zvířat rozšiřuje, ale není to pravda.
Je to dáno i tím, jak postupuje ochrana přírody. My to jako profesionální myslivci už řadu let kritizujeme. Jako myslivci se taky považujeme za ochránce přírody - pečujeme, krmíme, staráme se, hlídáme, chráníme. Přesto se s námi tyhle záležitosti, jako je třeba ochrana rysa, neprojednávají. Ochrana přírody si to vezme, řekne, že je to území národního parku a že si tam může dělat, co chce. Rysa namnoží a ten se pod tlakem té populace rozšíří i do vnitrozemí. Tam na to ale nejsou lidé připraveni - zemědělci, chovatelé dobytka, myslivci. Mohou k tomu mít negativní vztah a může docházet k nelegálním lovům.

Co nám od těch zvířat ale hrozí?
Nehrozí nic. Jde o princip. My jako profesionální myslivci chceme mít v přírodě zastoupený každý druh, aby to tu bylo co nejpestřejší. Ochrana přírody se ale odmítá bavit o tom, aby tu každý ten druh byl v určitém počtu. Aby se populace udržovala na nějaké úrovni. Ve Slovinsku nebo Španělsku se uvádí teritorium jednoho páru rysa na zhruba 20 až 40 tisíc hektarů. Na Šumavě, která má 100 tisíc hektarů, na 150 kusů připadá třeba jen 100 hektarů. A rys má pak negativní vliv na ekosystém.
Můžu to uvést i na jiných příkladech. Třeba vydra, krkavec, bobr - jak se zvyšují jejich populace a neregulují se, dochází k devastaci přírody. Bobr je postrachem jižní Moravy, kde ničí hráze rybníků, ohrožuje obce, likviduje lesy.
My chceme, abychom se dohodli, že třeba na jižní Moravě budeme mít životaschopnou populaci například 80 bobrů a tu budeme lovem a odchytem regulovat a udržovat. To je právě problém v rozšiřování predátorů jako jsou rysové, medvědi, kormoráni a tak dál.

Předpokládám, že rysa, vlka nebo medvěda jen tak nepotkáme. Mluví se ale o přemnožení divočáků. Hrozí nám od nich něco při setkání v lese?
Početní stavy černé zvěře narůstají už asi 30 let. Teď se hovoří o tom, že myslivci nezvládají svou povinnost to regulovat. Problém je v tom, že to celé není komplexně řízené. Měli by se do toho zapojit všichni. V 70. letech se tu rozšířily obrovské lány polí - kukuřice, obilí nebo řepky. To ale přináší další negativa. Když nasejete kukuřici na 60 hektarů, zvěř tam vběhne a bude tam až do podzimní sklizně. Nikdo ji odtud nedostane, nemůže se lovit, rozmnožuje se tam a spí.
Takže ano, početní stavy černé zvěře jsou obrovské, myslivci se ji snaží intenzivně regulovat, ale brání tomu způsob zemědělského hospodaření. K tomu se přidávají i další věci, jako jsou aktivity člověka v přírodě. Houbaři, cyklisti, lidé, pejskaři, běžkaři - ti všichni zatěžují lesní ekosystém a vyhánějí zvěř pryč. A kam má jít? Odstěhuje se do polí. To jsou prostě svázané problémy.

Jakých druhů by se ještě mělo týkat snižování stavů?
Hlavně jde o populaci prasete divokého, kterého se v posledních letech loví až 140 tisíc kusů. Přitom před dvaceti lety se lovilo jen 35 tisíc kusů. To je pětinásobek. To je alarmující. Ta prasata mají negativní vliv nejen v polích, ale pronikají i do obcí a měst. Třeba bourají ploty. A to nejsou jednotlivé případy, těch jsou stovky. Ta zvěř je dnes už velice drzá a lidé jí nevadí. I v Berlíně už prasata přeorávají parky.

A ty jiné přemnožené druhy?
Vysoké početní stavy jsou u jelení zvěře, u mufloní, dančí a srnčí zvěře. U všech těchto druhů by bylo potřeba provést regulaci asi na polovinu stavu. Myslivci mají povinnost stanovovat normované stavy, tedy počet zvěře, která by se měla vyskytovat na daném území. Jelení zvěř je pětkrát přemnožená, srnčí taky dvakrát třikrát. Kdyby se podařilo dostat se na normované stavy myslivců, tak nebude problém. Občas tu zvěř potkáte, ale nebude to už tak, že jedete autem a tady vidíte třicet kusů, o kus dál dalších dvacet. Zemědělci mají škody, lesníci mají škody, musí se zkrátka najít nějaký kompromis.

Mluvil jste o tom, jak zvěř proniká do měst. Konkrétně třeba divočáci. Jak se máme chovat při setkání s nimi?
černá zvěř se trochu démonizuje. Prase divoké je jedinou spárkatou zvěří, která se postaví na odpor člověku. Když má bachyně selata, tak je první týden drží v takovém hnízdě a schová se s nimi. Kdyby tam přišel člověk, může na něj zaútočit. Jde ale o tom, že bachyně opticky i zvukově člověka předem varuje a říká mu tím: Jdi pryč! 
Teď jsou tu ale podzimní lovy a může se stát, že dojde k postřelení zvířete. Pokud je to kňour, který má třeba 150 kilogramů, tak ten je schopný člověka i zabít. I já jsem ve svém profesionálním životě zažil těžká zranění, kdy divoké prase rozpáralo lovci třeba nohu.
Kvůli prasatům tedy není nutná žádná hysterie, ale je třeba se mít na pozoru. Pokud ale něco slyšíme z křoví, třeba funění postřeleného divočáka, je lepší vyjít z houštiny a jít jinudy. Při téhle hustotě černé zvěře samozřejmě na nějaké prase při houbaření nebo procházkách narazíme, ale není nutné se jich příliš bát. Stačí zůstat stát a prasata zmizí sama.

Sám jste zmínil, že je tu teď sezóna lovů a honů. Jak to při vycházce do lesa poznat? Jak se vyhnout tomuhle riziku?
Bohužel tady neexistují pravidla pro fungování těchto loveckých akcí. Já vždycky říkám, že je zázrak, že těch malérů s postřelením člověka je v České republice tak málo. Když jde někam střílet policie nebo vojáci, tak je to střelnice s mohutnými valy a někde v údolí. A teď si představte, že je tu kolem 100 tisíc myslivců, kteří od srpna do 15. ledna loví v honitbách. Ve dne, v noci, za sněhu, za deště, za mlhy. A to všechno ve volné krajině, kudy chodí houbaři, pejskaři, jezdí cyklisti nebo tam jde na výlet mateřská školka. Proto my, profesionální myslivci, chceme, aby se udělala nějaká pravidla. Aby se třeba lov předem ohlašoval obecnímu úřadu, který by to oznámil rozhlasem občanům. Už jen tohle by stačilo, aby tam lidé při lovu nešli, aby nebrali psa nebo aby šli opačným směrem.

Jak vás tak poslouchám, vypadá to, že v lese je mnohem nebezpečnější člověk s puškou než jakékoli zvíře...
Ano, je to tak. To bezesporu. U myslivců je stejný podíl blbců a neschopných lidí jako třeba u policie nebo kdekoli jinde. Myslivec může ale lidi ohrozit i nevědomky. Vystřelí z posedu dolů, kulka se odrazí a v houští trefí babičku na houbách. Proto chceme, aby to mělo nějaká pravidla.

Kolik je vůbec u nás myslivců a lovců?
Prezentuje se, že v Česku je zhruba 100 tisíc myslivců. My jako myslivci z povolání, kteří to máme jako zaměstnání, jsme i ve výzkumných ústavech, ve státní správě, řídíme honitby a obživou je pro nás skutečně myslivost, už dlouhé roky tvrdíme, že veřejnost by měla rozlišovat myslivce a lovce. Lovec je ten, kdo má pušku a jde střílet zvěř. Myslivec je ten, kdo užívá nějakou honitbu, pečuje o zvířata, pečuje o potůčky, čistí studánky, věší lůj pro sýkorky. I tenhle myslivec loví, ale musíme rozlišovat.
My ale teď zjišťujeme, že lovecká loby se snaží ovlivňovat myslivecké lovecké předpisy. To jsou ti lidé, co už ulovili i nějakou gazelu, buvola nebo slona v Africe. A oni mají na legislativu úplně jiné názory než my. Myslivci chtějí být aktivním prvkem péče a ochrany všech volně žijících živočichů. Lovci mají jenom touhu lovit. I ta veřejnost by je tedy měla rozlišovat. Já odhaduju, že asi třetina myslivců se dá označit jako lovci - sedí doma, jdou na jednu brigádu a pak lovit. A pak jsou další dvě třetiny lidí, kteří nejen loví, ale starají se o přírodu, cvičí psy a provozují myslivost. Celkem se uvádí, že myslivců je v Česku asi 115 tisíc.