Živá vzpomínka na Černobyl: zářící divočáci na Šumavě (ceskapozice.cz)

Loni bylo kontaminováno cesiem 75 procent zvířat ulovených v rizikových honitbách. Český systém měření však není optimální.

Koncem minulého roku se opět rozšířily zprávy, že Bavorsko se potýká s radioaktivně kontaminovanou zvěřinou, konkrétně masem divokých prasat. V prosinci vydala také Správa Národního parku Šumava informaci, že kontaminované kusy byly zaznamenány v západním cípu Šumavy. Máme se obávat konzumace zvěřiny? Tuto otázku zkoumá Čestmír Klos.
Před dvěma roky, 22. ledna 2011, zachytila plzeňská krajská veterinární správa v šumavské výkupně zvěřiny uloveného pětiletého kňoura, jehož maso sedmkrát překračovalo přípustnou normu pro radioaktivitu cesia v čerstvých potravinách. Po posouzení mapy, zachycující cestu černobylského radioaktivního mraku Evropou, nebylo pochyb o původu radiace. Ke vší smůle se ten radioaktivní mrak vypršel nad západní částí Šumavy. K vyšší hladině radioaktivní zátěže mohl přispět i pozůstatek radioaktivity z dřívějších jaderných zkoušek v ovzduší.
Maso z testovaného divočáka muselo být zlikvidováno a stejný osud potkal zvěřinu z dalších dvaceti ulovených kusů černé zvěře. Po roce o tom referovala doktorka Tamara Latini z veterinární správy a zveřejnil to časopis Svět myslivosti.

V honitbách Prášily a Srní muselo být v roce 2012 odesláno do kafilerie 33 ze 44 ulovených divočáků.
Kontaminovaný divočák byl zastřelen na lokalitě Paště u Hartmanic, a tak veterinární správa nařídila kontrolovat všechna divoká prasata ulovená v honitbách Prášily a Srní. Jak ČESKÉ POZICI sdělil Adam Jirsa ze Správy národního parku Šumava, monitoring v ostatních částech parku neodhalil žádné překročení povolených limitů. Zato ve jmenovaných dvou honitbách muselo být v roce 2012 odesláno do kafilerie 33 ze 44 ulovených divočáků.
Norma záření radioaktivních izotopů cesia 600 becquerelů na kilogram svaloviny byla u některých kusů dramaticky překročena a dosáhla až 47 000 becquerelů na kilogram.
Proč se radioaktivní kontaminace po tolika letech od radioaktivního spadu objevila s obnovenou silou, nikdo neví.

Nebojte se o život
Velice riskantní by bylo jíst kontaminované maso pravidelně.
Obava z konzumace kančího masa je zbytečná, tvrdí mluvčí Státní veterinární správy Josef Duben. Limit záření 600 becquerelů na kilogram masa je velice bezpečný. Umožňuje každému konzumentovi sníst 40 kilogramů divočáka ročně, aniž by byla překročena bezpečná roční zátěž. Ani při jednorázovém požití mnohem více kontaminované zvěřiny by člověku nehrozila přímá újma na zdraví. Tělo samo by podle Dubna mělo během několika týdnů škodlivinu vyloučit. Velice riskantní by však bylo jíst kontaminované maso pravidelně.
Učinili jsme za dost svému předsevzetí nevyvolat planou paniku. Problém radioaktivní kontaminace černé zvěře je přesto vážný a zaslouží pozornost. Už proto, že bavorští sousedé v jeho řešení postoupili podstatně dál a stálo by za to je následovat. Radioaktivní zátěží přírody se Němci zabývají už od osudného roku 1986, kdy Černobyl vybouchl. U nás byly kritické lokality za dráty železné opony a nikdo jim nevěnoval pozornost.
V Bavorském národním parku se měří každý střelený kus. Tamější správa parku má vlastní spolehlivé jednoduché zařízení, schopné přesně určit menší radioaktivní dávky. Přístroj umožňuje naměřit maximálně deset tisíc becquerelů na kilogram hmotnosti zkoumané potraviny, ale to je plně postačující. Německá hranice pro čerstvé maso je stejně jako u nás a v celé Evropě stanovena na 600 becquerelů na kilogram. Co je nad to, předurčuje cestu uloveného kusu do kafilerie, ať jsou to čtyři tisíce, nebo čtyřicet tisíc becquerelů.
Jak ČESKÉ POZICI sdělil vedoucí oddělení péče o les Národního parku Bavorský les Franz Bierl, v oblasti hory Falkenstein takový konec čeká až 95 procent ulovených divočáků. Je to tedy podobné, ne-li ještě vážnější, jako v honitbách Srní a Prášily. Ani radioaktivní zatížení, ani divočáci hranice nerespektují.

Měření u nás a v Bavorsku
Německá veřejnost je na hygienu potravin mnohem citlivější než česká, a tak i úřady jsou přísnější. Proto se i v podhůří Bavorského lesa, ve státních i v soukromých lesích, musí u rizikové černé zvěře měřit každý ulovený kus. Bavorští uživatelé honiteb i státní lesy zpravidla mají vlastní jednoduchý, ale spolehlivý měřicí přístroj. Myslivec, který by nedal svůj úlovek prověřit na obsah radioaktivity, by mohl přijít o lovecké oprávnění i o zbrojní pas. Není zájem podvádět, protože za každé vyřazené prase vyplatí stát uživateli honitby kompenzaci 200 eur.

Není divu, že se na Šumavě zkoumají jen úlovky v úředně stanovené zóně a do namátkových měření mimo ni je pramálo chuti
V Česku to je úplně jinak. Zatímco v širokém okolí Bavorského lesa využívají myslivci, státní lesníci i správci parku 82 menších vlastních měřicích přístrojů, v Česku je k dispozici pouze dokonale přesné zařízení státní veterinární správy, na němž stojí jedno vyšetření 1400 korun. Místo německé státní podpory 200 eur za každý znehodnocený kus si tedy musí český nájemce honitby nebo správa národního parku naopak připlatit. Kromě ceny za vyšetření ještě vydá 500 korun za likvidaci zvířete v kafilerii.
Není divu, že se na Šumavě zkoumají jen úlovky v úředně stanovené zóně a do namátkových měření mimo ni je pramálo chuti. Správu Národního parku Šumava tato opatření dle náměstka ředitele Jana Kozla loni stála sto tisíc korun.
Každopádně bavorský přístup úplného vyloučení rizika je odpovědnější a elegantnější. A po odepsání investice na pořízení vlastního měřidla navíc nesrovnatelně levnější.
Na brněnské veterinární univerzitě však už zkoušejí screeningový přístroj, který by byl cenově dostupný i majitelům českých honiteb.

Jak si pomoci se zářící potravinou
Před památným hartmanickým kňourem, který u nás teprve zahájil dobu měření, se nepochybně po západní Šumavě už dřív proháněli stejně kontaminovaní divočáci, kteří skončili na jídelní tabuli. Možná si někteří z nás stačili zářícího lončáka přinést domů z myslivecké tomboly. Tragédie se nekonaly, nebo aspoň nebyly zaznamenány. Nelze však vyloučit, zda to někomu dlouhodobě nepřitížilo na zdravotním stavu.
U neměřených divočáků není ani dnes zcela vyloučeno, že se částečně kontaminované maso dostane do kuchyně. Co když se nějaké stádo černé zvěře vymkne lidské představě o bezpečném nerizikovém teritoriu a zatoulá se tam?

Snížit hladinu kontaminace radionuklidů dokážou kuchařské postupy vaření a lákování
Tým profesora Petra Dvořáka z Fakulty veterinární hygieny a ekologie brněnské Veterinární a farmaceutické univerzity dospěl ke zjištění, že kuchařské postupy vaření a lákování dokážou výrazným způsobem snížit hladinu kontaminace radionuklidů, zejména radioaktivního izotopu cesia s hmotovým číslem 137. O výsledcích zkoumání referoval Dvořák v odborném časopise Veterinářství (číslo 8/2011).
Už pouhým jednodenním nasolením na sucho a následným slitím šťávy byla snížena radioaktivita cesia 137 o 15 procent. Přidáním solného láku další den poklesla radiace o 47 procent proti původní hodnotě a třetí den až o 77 procent. Podmínkou byla každodenní výměna roztoku. Bez ní by se podle Dvořákových závěrů ustavila rovnováha a proces by se zastavil. Další lákování by už nevedlo k novému poklesu aktivity radiocesia.
Nabízí se i rychlejší způsob snižování radioaktivity v mase divočáků, a to patnáctiminutové převaření masa v tlakovém hrnci. Padesátiprocentní pokles radioaktivity by tím byl zajištěn, avšak vývar by se musel vylít.
Tyto postupy lze preventivně uplatňovat u neměřených divočáků z "bezpečných" oblastí nebo ke snížení naměřené kontaminace u kusů, jež nepřekročily limit 600 becquerelů. ČESKÁ POZICE je daleka dávat návod ke konzumaci kusů, jež jsou mírou radioaktivity předurčeny k vyřazení, byť se tento limit jeví jako velmi přísný.

Když pozřeme cesium...
Radionuklidy cesia naštěstí nepatří k látkám, které jako například rtuť, si tělo skladuje navždy. Náš organismus se jich zbavuje poměrně rychle, už během dvoudenního biologického procesu poklesne kontaminace cesiem o 10 procent, zbytek odchází z těla s biologickým poločasem 110 dní.
Cesium se v těle chová podobně jako draslík. Můžeme je vdechnout, vypít nebo sníst. Po požití se dostává do krevního oběhu a koncentruje se ve svalech, z nichž se stejně jako draslík časem uvolňuje. Zdravotním rizikem je možný podíl na vyvolání rakoviny. Toto riziko je úměrné velikosti kontaminace a v přehledech se naštěstí uvádí velmi malým procentem s mnoha nulami před jedničkou. Nelze však pominout, že působí společně s dalšími nebezpečnými kontaminanty, jako jsou dioxiny a další rizikové látky.
Cesia 134, které má poločas rozpadu 2,1 roku, už od spadu v roce 1986 dost ubylo. V místě spadu černobylského mraku je ovšem stále aktuální kontaminace cesiem 137 s třicetiletým poločasem rozpadu. Ve vyhlášce stanovující možné radioaktivní kontaminace potravin se účinky obou radioizotopů sčítají.
Dlužno dodat, že přípustný obsah radioaktivních látek v různých druzích potravin je různý. U sušených hub, čerstvého česneku či lanýžů může být desetkrát větší než v mase - protože je předpoklad, že takovéto potraviny se budou konzumovat v mnohem menším množství.

Proč zrovna divočáci?
Protože za účelem získání potravy ryjí v zemi. Zvláštní atraktivnosti se u divočáků těší lanýž jelenka obecná, který se vyskytuje právě v oblastech spadu.
V místech černobylského spadu je kontaminovaná půda a radioaktivní částečky stále propadávají do větších hloubek. V současnosti má už tato vrstva mocnost dvacet centimetrů, jak potvrzuje Státní úřad jaderné bezpečnosti (SÚJB). Radioaktivita tedy okupuje právě tu půdní hloubku, v níž divoká prasata nejčastěji hledají potravu, a tak kontaminaci neuniknou.
SÚJB v této souvislosti připomíná, že výchozí kontaminace půdy se v různých místech velice různí, od jednotek, až po stovky becquerelů na kilogram zeminy. Mimo jiné i proto se různí radioaktivní zatížení prasat.
Zvláštní atraktivnosti se u divočáků těší lanýž jelenka obecná, který se vyskytuje právě v pásmu spadu. Přitom prasata jsou na lanýže specialisty. Lze s nadsázkou říct, že jsou jednou z hlavních příčin radioaktivní kontaminace divočáků v honitbách Prášily a Srní. I za hranicí u Falkensteinu roste lanýž jelenka.
Jen jedna věc může divoká prasata od rytí lanýžů částečně odradit, a to jsou bukvice. Lesníci Bavorského národního parku vypozorovali, že když mají buky semenný rok, průměrné radioaktivní zatížení divočáků klesá. Stejně jako lidé dají prasata přednost "prostřenému" stolu před dobýváním oddenků a lanýžů ze země.