Vědcům pomáhají obojky i fotopasti (5plus2)

Návrat vlků do české krajiny rozdmýchává hodně emocí. Na jedné straně radost, vzrušení a očekávání, na druhé obavy. A aby byl právě strach co možná nejmenší, odborníci tato zvířata už delší dobu podrobně sledují a poznávají je. „Díky tomu můžeme odbourat i celou řadu předsudků, jež se k vlkům vážou,“ uvádí mluvčí národního parku (NP) Šumava Jan Dvořák.

Vědcům pomáhají moderní přístroje a postupy. Mezi nejznámější patří například obojky se zabudovaným GPS lokátorem, ale třeba i fotopasti rozmístěné v terénu. „Naším cílem je studovat vztahy mezi vlky, velikost smeček a jak daleko cestují, když hledají nové teritorium. Zajímavé je sledovat i to, jak mladí jedinci vycházejí z rodného teritoria a hledají si své,“ vypráví Aleš Vorel, který má odchyt a obojkování na starosti. Na Šumavě už se vlků podařilo označit šest.
Velmi důležitý je ale také sběr a rozbor vzorků DNA. Díky tomu se dá nahlédnout i do jejich hlubšího soukromí. Nejčastěji se sbírá trus, moč i srst. Provádějí se také stěry z kořisti. To mají na starosti pracovníci parku. „Je potřeba, aby měl člověk u sebe odběrový set. Rukavice, igelitový sáček a případně lahvičku s 96procentním alkoholem kvůli konzervaci vzorku,“ popisuje zoolog NP Šumava Jan Mokrý. Takto připravený materiál může putovat do laboratoře.
Z odebraných vzorků se vědcům podařilo zjistit, že po návratu vlků na Šumavu se tam první mláďata narodila v roce 2017 a jejich rodiče přišli z Itálie a Německa. Od té doby se populace rozrůstá. Dnes již odborníci sledují pět teritorií, v nichž se pohybuje 27 jedinců.
„Použití mikrosatelitů pak budou čtenáři znát třeba z různých kriminálek, kde se s jejich pomocí určují zdroje biologických stop. Jejich sada slouží jako takový genetický otisk prstu, který je unikátní pro každého jedince,“ vysvětluje Pavel Hulva, vedoucí genetického monitoringu vlka z Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy. To v první řadě dokáže potvrdit, že jde o vlka, a ne o podobnou psovitou šelmu. Díky tomu se podařilo vyvrátit i jeden z mýtů, který se k vlčím smečkám na Šumavě váže.
„S divokými vlky jsme ztratili kontakt před desítkami let. Teď, když se do české krajiny vracejí, se jich mnozí obávají. Nevědí, jak se mají chovat nebo co je a není přirozené chování divokých zvířat. A tak se občas objeví informace, že se poblíž Šumavy pohybují vlci zkřížení se psy,“ naznačuje Dvořák.
I tímto tvrzením se tedy vědci bedlivě zabývají. „Je to komplikované téma, protože pes vznikl z evolučního hlediska z vlka poměrně nedávno. Takže v něčem jsou si geny podobné. Jsou tam ale i markantní odlišnosti. A díky tomu lze z každého vzorku určit, zda se jedná o čistokrevné zvíře, či křížence,“ přibližuje Hulva. Ukazatelů je celá řada. Například to, jakou potravu dokáže zvíře zpracovat. Pes se třeba naučil mnohem lépe trávit škrob a v jeho genu to nese stopy.
Díky porovnávání vzorků DNA vyvrátila laboratoř i další tvrzení, že Správa NP Šumava vypouštěla nebo vypouští vlky z Návštěvnického centra Srní do přírody. Právě tam se totiž usadil první pár, který vyvedl mláďata. „Srovnávali jsme volně žijící vlky se skupinou ve výběhu. Dá se dobře poznat, že spolu geneticky nesouvisejí. Je ale zajímavé, že se usadili poprvé právě v okolí výběhu. Třeba tam hraje nějakou roli komunikace mezi zvířaty,“ uvažuje Hulva.

Zdroj: 5plus2, 13. 1. 2023