Krkavci číhají na jehňata (Náchodský deník)

Chovatel ovcí z Vernéřovic na Broumovsku Tomáš Havrlant zažívá kolem Velikonoc nejkrásnější období roku. A také nejnáročnější. Několik týdnů, po kterých se rodí jehňata, tráví se svým stádem i dvacet hodin denně. Už se mu narodilo přes sto jehňat. Na ty ale číhají krkavci, kteří dokáží vyklovat mláďatům oči a zabít je. A pak tu jsou ještě vlci…

Je sobota odpoledne, v ohradě za domem Tomáše Havrlanta se ozývá bečení a ovcemi pobíhají sněhobílá jehňátka. Nejstarším je sotva několik týdnů, nejmladší přišla na svět před několika hodinami. „Po porodu se podívám, jestli je to kluk nebo holka, ošetřím jim pupík a opatřím je značkou z provázků, abych věděl, ke které mámě patří,“ popisuje chovatel. Období porodů je nejnáročnější na čas. Ve Vernéřovicích letos začalo okolo 23. března, zpravidla trvá zhruba tři týdny. Zatím se narodilo zhruba 120 jehňat a chovatel je spokojený, že drtivá většina z nich porod přežila. U stáda musí být téměř neustále, na spánek není čas.
„Žije jich 106, což je krásné.
Ovce většinou rodí v noci, takže tady s nimi musím být. Je potřeba hlídat, které jehně patří ke které mamince, aby se nepomíchala, měla dostatek mléka a přežila. Naštěstí se to daří, úhyny jsou minimální,“ pochvaluje si.

Jediným občasným pomocníkem je chovatelům syn. Sice pracuje v Praze, ale na víkendy přijíždí otce vystřídat, aby se alespoň trochu vyspal. „Jinak jsem tady 20 hodin denně. V jiných obdobích, kdy nejsou další práce jako sena nebo stříhání ovcí, mi na obstarání stáda stačí i pět hodin denně,“ popisuje. Přestože je po několika týdnech vyčerpaný, radost z přírůstků si nenechá zkazit.
„Jako rodina jsme věřící katolíci a Velikonoce jsou pro nás největší církevní svátek v roce. Probouzející se příroda a rodící se jehňátka do toho všeho zapadají Je to nový život, který bude pokračovat dál. Je to pro nás nejšťastnější období v roce,“ říká Tomáš Havrlant a podívá se vzhůru nad sebe, kde právě prolétá dvojice krkavců. Ti jediní mu každý rok na jaře kazí náladu. Zhruba stohlavé hejno v posledních letech útočí na bezbranná mláďata.

JEDNO ZABILI

„Jakmile ovečka porodí, okamžitě přiletí, a než odrodí druhé mládě, tomu prvnímu stačí vyklovat oči a zabít je.
Když se jich na ovečku vrhne patnáct, tak nemá šanci. Mají rozpětí křídel téměř metr a půl. Když nade mnou proletí, je to jako větroň,“ přirovnává mohutné a inteligentní ptáky k bezmotorovému letadlu a ukazuje na pastvinu nad ohradou. Na svahu pod jeho horizontem se ve vzdálenosti zhruba 400 metrů krkavci pohybují po zemi. Hrabou v zatravněné zemině a díky své velikosti a černému zbarvení jsou jasně viditelní. Zatím přišel o jedno jehně, vyžaduje to však kromě přítomnosti u stáda i další opatření. Naštěstí jsou krkavci pro jehňata ohrožením pouze v období porodů.
„Na noc mám zapnuté rádio, svítím reflektory a většinou jsem přímo tady. Nejvíce útoků se odehraje od svítání do jedenácté hodiny či do poledne, kdy si to snažím hlídat. I sousedé mi hlásí, že se sem slétávají.
To je také užitečná zpětná vazba. Zavolají mě, a já to jdu řešit. V takové míře jsou tady asi tři roky. Je jich tu zhruba sto,“ vyčísluje chovatel, který je i starostou Vernéřovic a zároveň patří k zastáncům regulace vlků na Broumovsku, kde se pohybují zhruba tři smečky, které napadají i stáda hospodářských zvířat. Běžně je vídá i na svých pastvinách.
„Nebýt vlků, byla by to strašně hezká práce. Vždy jsem chtěl dělat něco s přírodou, odmalička jsem se o ni aktivně zajímal, v sedmdesátých letech jsem byl zakládajícím členem Českého svazu ochránců přírody, na vysoké škole jsem vystudoval ochranu a tvorbu krajiny.
Myslím si, že v přírodě se má hospodařit. Už tady nejsme v divočině. Jsme součástí přírody a hrát si na to, že co je za naším polem, to necháme svému osudu, prostě nefunguje. Když se dnes řekne, že by se mělo něco zastřelit, je to téměř sprosté slovo,“ říká muž, který ve Vernéřovicích samostatně hospodaří již čtvrt století. Předtím přišel se ženou a dalšími dvěma manželskými páry na Broumovsko ze severní Moravy, odkud odešli kvůli pronásledování komunisty. Stačilo prý nechodit k volbám nebo opisovat takzvaně nevhodnou literaturu, třeba román George Orwella 1984.
„Dlouho na mě vedli spis. Měli jsme zažádáno o vystěhování do Austrálie nebo na Nový Zéland. Když přišla revoluce, zůstali jsme tady.
Tehdejší státní statek, kde jsme pracovali, se privatizoval, ale velkovýroba mě neuspokojovala. Tak jsem si koupil několik hektarů luk a před pětadvaceti lety se začal věnovat ovcím.
Chtěl jsem být zodpovědný sám za sebe,“ konstatuje Havrlant, který kromě diskuzí s ochránci přírody ohledně vlků s nimi i spolupracuje a snaží se hledat řešení, jak by mělo soužití šelem a člověka v budoucnu vypadat. Vždy v únoru se například vydává se členy hnutí Duha či zástupci Agentury na ochranu přírody a krajiny stopovat vlky, aby se zmapoval jejich výskyt na Broumovsku.
„Spolupracuji na tom, protože mě to zajímá. Nechci problematiku vlků řešit na základě emocí, ale chci znát fakta. Tady jsem na vlastní oči viděl vlky asi pětadvacetkrát. Nejvíce jich byly tři kusy, ale slyšel jsem, že je tady smečka až osmi kusů. To už je problém, proti ní už nepomůže ani pes. Říká se, že by měl být stejný počet psů jako vlků. I mezi ochranáři jsou lidé, kteří se na ně dívají s takovým nadšením jako jejich výhradní zastánci. Měl by se najít kompromis. Chtěl bych, aby byly ovečky v bezpečí, nesnižoval se počet chovatelů ovcí a vlci měli strach z lidí. Zároveň je nereálné, aby se všichni vystříleli a vrátili jsme se o dvacet let zpátky,“ vysvětluje chovatel, který jako jeden z mála zatím dokázal své zhruba třísethlavé stádo před predátory ochránit.
„Nejúčinnější obrana proti vlkům, kterou zatím mám, je tato železná ohrada vysoká 2 metry a 30 centimetrů. Navíc je zakopaná asi 30 centimetrů do země a vylitá betonem, takže ji vlci zatím nepřekonali. Nicméně soused už o svá zvířata přišel i pouhých pět metrů za mojí ohradou,“ ukazuje konkrétní místo a vzápětí představuje své tři psí pomocníky. „Ten velký černý pastevecký pes hlídá stádo před vlky, menší fenka borderkolie a její syn mi pomáhají manipulovat se stádem.“ Podle zkušeného chovatele a znalce přírody není osud vlků na českých úřadech, ale posun záleží na rozhodnutí EU nebo celé Evropy. Hovoří o tom, že třeba Norsko stanovilo, že chce vlky pouze na pěti procentech území, Švédsko je od severu k jihu pomyslně rozdělené na třetiny a vlky toleruje ve střední části.

ŠKODY VĚTŠÍ NEŽ PŘÍNOS

„Je vidět, že nějakého řádu docílit jde. My jsme pro, to, aby se vymezila území, kde vlk bude moci žít. Nechme je na Šumavě nebo v Krkonoších. Jinde bych například nepovolil založení nových smeček a neumožnil bych jim se tam trvale usadit.
Škody jsou mnohem větší než potenciální přínos,“ myslí si vernéřovický starosta. V širokém okolí obce nedaleko Meziměstí se již dvacet let hospodaří v ekologickém režimu. Členitou kopcovitou krajinu charakterizují travnaté pastviny, remízky a lesy. „Nehnojí se tu, nepoužíváme pesticidy ani nic podobného. Přesto je tu velmi málo koroptví, bažantů, křepelek a další drobné zvěře, která tady po staletí byla. Máme tu totiž samé dravce. Třeba ta stovka krkavců spolehlivě zdecimuje malé zajíčky i bažanty v celém okolí. Před pár lety tady bylo na každém hektaru alespoň hnízdo skřivanů. Dnes jim to krkavci prostě vyberou,“ krčí rameny Tomáš Havrlant a po vyprávění, které začalo u jehňat a práce okolo nich se vrací ke svému stádu.

Zdroj: Náchodský deník, 14. 3. 2023