Myslivost není bezmyšlenkovitá palba, ale tradice (MF Dnes)

Myslivost byla zařazena na seznam nehmotného kulturního dědictví. Jiřímu Stránskému to v článku s podtitulem Jen počkej, zajíci nejde do hlavy. Takže fakta:

Chov zvěře, její ochrana, péče o prostředí, ve kterém zvěř žije, ale také hudba, výtvarné umění nebo architektura – to všechno je myslivost. Zapomenout nesmím ani na kynology, kteří mimo jiné pečují o chov dvou českých národních plemen, nebo na sokolníky, jejichž dravci mají stejnou hodnotu jako nové auto.

To nejcennější v pokladnici české myslivosti však nejsou ušlechtilí sokoli ani umělecká díla. Nejcennější jsou lidé! Lidé, kteří milují přírodu, kteří obětují stovky hodin a nemalé finanční prostředky péči o zvěř. Lidé, kteří jsou bezmocní proti nočním nájezdům pytláků nebo developerům, kteří zaplevelují zemi obludnými halami velkoskladů a kradou tak zvěři (a nakonec i nám) prostor k životu. Lidé, kteří vědí, že myslivost se nedá naučit z knih, protože zkušenosti, stavovská hrdost a myslivecká vášeň se předávají z generace na generaci, protože myslivcem se člověk nestává, myslivcem se člověk rodí!

Pojem myslivost se objevuje už ve 14. století a do cizích jazyků je prakticky nepřeložitelný. Odkazuje totiž na skutečnost, že v myslivosti nejde v první řadě o lov. Nejde o instinktivní, tedy bezmyšlenkovou honbu za úlovkem, ale o systematickou činnost člověka v přírodě podléhající psaným i nepsaným pravidlům, zákonům, etice a morálce.

Pojem myslivost má však v sobě ještě jeden aspekt – přemýšlení o budoucnosti. Právě všudypřítomný ohled na budoucí generace (lidí i zvěře) je pro českou myslivost charakteristický. Proto se česká myslivost pyšní propracovaným systémem, podle kterého je zvěř nejen chována, ale také cíleně lovena. I proto mají čeští chovatelé loveckých plemen psů tak vysoké nároky na exteriér a povahové vlastnosti chovných jedinců. Právě proto čeští myslivci tak pečlivě střeží své tradice – od specifické mluvy přes oblékání až po etiku lovu, opravují svatohubertské kapličky a v antikvariátech skupují staré tisky a notové záznamy. To proto schraňují sice nefunkční, ale přesto stále krásné výrobky českých puškařů a proto se nezbavují trofejí po svých předcích, třebaže nemají žádnou významnější tržní hodnotu.

Tatínek pana Stránského, který byl také myslivec, asi všechno to krásné a vznešené svému synovi předat nedokázal. O důvod víc, proč si kulturní dědictví české myslivosti svou ochranu zasluhuje.