Myslivost po česku (Xantypa)

Zdá se to k neuvěření, ale česká myslivost existuje už tisíc let. Má za sebou dlouhou cestu, nespočet příběhů, zvyků a tradic, stovky podob. Od královských štvanic, těch pradávných, ještě s oštěpy a kušemi, k panským honům, kdy se používaly pušky opatřené křesadlovými zámky, až po dnešní lovy s dvojkami a kozlicemi, kdesi za humny, na dosah vesnických stavení.
Tolik se toho změnilo. Výsadní právo králů, pouhá kořist či trofej už dávno nejsou na prvním místě. Údělem novodobých myslivců je především zvěř chovat a chránit. A také zvelebovat krajinu, která byla a zůstane jejím domovem, zárukou přežití. A před námi se zjevuje tajemství zdánlivého protimluvu, kdy skonu divokého tvora předchází starost. A péče, aby naší přírodě jako druh zůstal zachován. Není divu, že počáteční záliba začínajícího myslivce se většinou z lovecké vášně přetavuje ve způsob života. Mnohé je pak už napořád nahlíženo také zájmem lesa a divočiny.
Prchavé okamžiky mysliveckého života lépe než paměť zachytí objektiv. A zdá se, že neotřelé svědectví vydá spíš pohled autora, který na rameni pušku nenosí. Zobrazuje myslivost syrově, bez příkras, dává jí punc bezprostřednosti. Ta pak vyniká a přitahuje dějem plným emocí a fortelného zaujetí.
Takového pozorovatele myslivost zasáhne nečekaně a napořád. Třeba v okamžení, kdy do zadumané zimní krajiny ostře vpadne první výstřel, a nikdo neví, komu patřil. Nebo snad dalším obrazem: chlapi supí námahou a od rtů jim stoupá pára. Zvedají tyč s mincířem, aby zvážili složeného divočáka... Po námaze při leči každé sousto chutná dvojnásob. To ještě bývá daleko do podvečerní chvíle, kdy promrzlí myslivci s rukama v kapsách netrpělivě podupávají, než při výřadu vzdají poctu ulovené zvěři. A konečně otevřená náruč: vytopený sál plný hostů, dechovka, svátečni šaty, obleky, kravaty a dlouhé čekání na zvěřinovou tombolu. To vše a ještě mnohem víc je česká myslivost.