Primitivní pomsta bobrům (Nový život)

Břeclavský deník devátého listopadu a Nový život o den později publikovaly článek s názvem Kraj chce bořit bobří hráze pomocí výjimky. Protože mám k tomu kredit, táži se v předmětné věci angažovaných úředníků, kteří jsou prodlouženou rukou ministerstva životního prostředí, proč musely být napáchány škody, přesahující sto milionů korun? A nejen v lednickém parku poničením stromů a úrody na polích, když se tomu dalo od počátku zabránit?
Samozřejmě nikoliv tak necivilizovaným způsobem, pro který se rozhodla skupina jmenovitě a profesně utajených úředníků. Že se jedná o barbarství, vysvítá již z úvodu citovaného článku, v němž autor Lukáš Ivánek předesílá, že "bobr evropský má s člověkem mnoho společných rysů". K nim patří inteligence špičkového architekta, nezměrná pracovitost a flexibilita. Bobr si ví rady s každým problémem, i když bourání jeho hradů a zasypávání hnízd s mláďaty, bude pro něj zdrcující stejně tak, jako by to potkalo člověka.
Ostatně, výstižněji než-li já, se "k výjimce" vyjádřil zoolog Josef Suchomel z Mendlovy univerzity, cituji: "Teoreticky může dojít ke stresování populace, ale jak to dopadne a co to s tou populací udělá, tak to teď nikdo nedovede říci" Čili hop, a nebo trop. A právě v tom je merito věci. Pohříchu, jak si vůbec státní instituce může dovolit vydávat tak citlivá rozhodnutí jen na základě pouhé hypotézy, že by mohlo fungovat? To by potom bylo korektnější vytáhnout verzi řešení z klobouku.
V roce 1998 jsem byl první a jediný, kdo v regionálních novinách v době euforického nadšení z živelné introdukce bobrů upozorňoval na možná nebezpečí v článku Máme bobry, je to dobrý? Dále, v lednu 1999 článek Jak potom? V srpnu 2004 Bobři nejsou dobří. Moje marné aktivity na toto téma jsem ukončil v listopadu 2010 redakčním rozhovorem nadepsaným Bobři v kulturní krajině třetího tisíciletí. Již v prvním článku jsem varoval před stavěním bobrům slavobrány, kterou nevděční bratranci potkana svrhli uprostřed města Břeclavi do řeky Dyje.
Přesto jako permanentní kritik bobrů, kteří nemají přirozeného predátora a jsou v ostrém střetu s civilizací, jim nepřeji takový osud a trápení, jaké jim nakonec uchystali sami šedozelení. Naopak, jelikož bylo na biledni, že problém musí být řešen, navrhoval jsem systémové řešení. Spočívá ve vstřícném a příkladném gestu okresu Břeclav a Lesů České republiky v ideálních podmínkách lužního lesa v náručí řek Moravy s Dyjí vybudovat historickou Bobrovnu (Castorii), v níž dvě stě exemplářů najde spásný azyl a ustane jejich konfliktní střetávání s civilizací. Koncipovanou Bobrovnu je možno vnímat jako unikátní zoologickou zahradu ve volnosti. Překročení její vytyčené hranice segregovanými bobry za účelem vytvoření nového teritoria zabrání ocelovou střelou lovec s licencí. Tyto příslušníky z již dávno tolik potřebné nové profese nominovat z jedinců vybavených atavistickými geny, neboť nikdo jiný není s to trávit chladné večery a kalná rána na loveckých posedech.
Podotýkám, že logický projekt na smysluplné řešení expandujícího bobra není z mojí hlavy, ale jedná se o aplikaci způsobu osvědčeného již v osmnáctém století, kdy pachové žlázy bobra, takzvaný "bobří stroj" vyprodukovaný v Bobrovně na Červeném Hrádku, ve Vídni cenili částkou pětadvacet tisíc zlatých, za které se dal koupit pěkný domek.
Mnou nastíněný návrh na řešení silně zanedbaného problému akceptovalo "pouze" občanské sdružení v Lanžhotě, a protože dále na něj nikdo nereagoval, dočkali jsme se nejhloupějšího rozhodnutí, jakoby jeho autorem ani nebyl homo sapiens.
Bohumil Lošťák, promovaný lesní ekolog