Šedesát let lovu = devět tisíc zvířat (Mladá fronta DNES)

Za necelých šedesát let shromáždil lesník Oldřich Horák z Lomnicka největší soukromou loveckou sbírku. I ve svých 74 letech jezdí na lov i na Aljašku či do Afriky

LOMNICE NAD POPELKOU
Stovky loveckých trofejí v hodnotě několika milionů korun nashromáždil za necelých šedesát let Oldřich Horák ze Žďáru u Kumburku na Lomnicku. Každou z trofejí měl na mušce svých zbraní.
Horák, lesník ve výslužbě, neloví jen ve svém revíru či v republice, ale vycestoval už do 18 zemí. Kromě těch okolních také na Aljašku či do Afriky. Loveckou kariéru ale začal Novobydžovsku, odkud pochází. "Myslivost jsem začal dělat v roce 1953, kdy jsem po absolvování prvního ročníku lesnické školy, to mi ještě nebylo celých 16 let, dostal první lovecký lístek, na což jsem byl náležitě hrdý," vzpomíná. Na lovu přitom už byl dávno před tím, se svým otcem. "První rána na vlastní lovecký lístek byla na kachnu a byla úspěšná," říká.
Na Lomnicko Horák přišel po vojně. V Krkonoších, kde pracoval před ní, pak nebylo volné místo. Jako lesník odpracoval 39 let. O svých loveckých úspěších si od počátku vede pečlivou statistiku. Z ní lze vyčíst, že první tisícovku spárkaté zvěře (jelen, srnec, daněk, divočák atd.) překonal 4. září 1975, dvoutisící metu po dalších třinácti letech a loni v září překonal tři tisícovky. "Kdybychom k tomu přičetli drobnou zvěř jako zajíce, bažanty a podobně, vodní zvěř, škodnou a tak dále, tak to bude kolem devíti tisíc kusů," říká Horák.
Nejen vypreparování stovek trofejí, ale i tisíce nábojů a potřebné zbraně něco stály. "Kvůli tomu jsem měl od začátku v revíru neustálé kontroly, ale nikdo nikdy na nic špatného nepřišel. Jeden čas jsem vlastnil 11 zbraní. Jednu na všední den, jednu když pršelo a tak dále. Ale přišel jsem na to, že to je nesmysl. Když jsem šel do revíru, tak jsem musel nalistovat v sešitě, jakmně ta zbraň střílí, jakou má balistiku. Pak jsem vše prodal a koupil si alpský štuc ráže 7.64 od Steyru a mám ještě kulobrok. Až na lov už nebudu mít, tak nechám zbraně znehodnotit a půjdou do muzea. Ta jedna by se dala v pohodě prodat za sto tisíc, ale nechci, aby z nich střílel někdo jiný."
Před osmi lety se Oldřich Horák vydal poprvé do Afriky. Z dosavadních pěti návštěv si přivezl 41 trofejí divočáků a antilop. Ve sbírce je třeba kudu velký, impozantní zástupce antilop o velikosti závodního koně, váží kolem 4 až 4,5 metráku, nebo menší přímorožec, který váží tak kolem tří set kilogramů.
"Zajímavá je antilopa skákavá, ta má sice jen kolem 30 kilo, ale to jméno ji vystihuje. I když podle mě vlastně ani neskáče, létá. Když se stádečko rozeběhne, tak se z něho najednou jedna oddělí, vyletí 3,5 metru do vzduchu a třeba i 12 metrů do dálky. Běží i 80kilometrovou rychlostí," vypráví Horák.
Na lov se vydává i ve svých 74 letech. Nyní se chystá do Rakouska na svůj životní kus jelena. Po odchodu do důchodu se angažoval v mysliveckém sdružení, ale zjistil, že to není nic pro něj. Souhlasí se rčením, že největšími pytláky jsou sami myslivci.
"Byl jsem ve sdružení, ale taková myslivost, co se ve sdruženích dělá, mě nemohla bavit. Tak jsem se v tom snažil udělat pořádek, ale každá schůze se odbyla hádanicí a dopadlo to tak, že mě po dvanácti letech prakticky vyhodili. Otec a další známí dělali myslivost ještě u šlechty. Od nich jsem slyšel: važ si toho, že myslivost můžeš dělat a pamatuj si, že myslivost byla vždy kavalírský sport. Kavalírsky se musíš chovat hlavně vůči zvěři. Ale nyní to je přímo hrozné. Zkoušky se kupují, nikdo nemusí nic vědět, nemusí mít žádnou praxi," zlobí se.
Na českých hradech a zámcích se najdou i větší sbírky loveckých trofejí, ty ale vznikaly během několika generací. Tato je dílem jednoho člověka. Prodat ji Horák odmítal i přes skvělé nabídky. Ta nejlepší se vyšplhala až na čtyři miliony. Ani to ho nezlomilo.