Jinak se vidí myslivci sami, jinak je vidí ostatní (Přerovský a hranický deník)

Reakce na článek Myslivecká etika

Článek "Jak to vidím já" o mysliveckých sdruženích a honebních společenstvech vyvolal emoce z řad čtenářů, probíhá diskuse na internetu s pozitivní a negativní reakcí. Splnil tedy svůj účel. Autorovi článku Myslivecká etika, kde jsem byla jmenovitě napadena, sděluji prostřednictvím medií:
Všechny údaje vycházejí z dlouholeté praxe s několika mysliveckými sdruženími, honebními společnostmi a jejich přímými nadřízenými. Vlastním obsáhlou složku s korespondencí, pro lepší orientaci v tomto tématu jsem studovala rok předplatné časopisu Myslivost, konzultovala s myslivci.
Opakuji, že jsem vlastník honebních pozemků, nikoliv myslivec, ani honec. Jsem ochotna diskutovat a vést kompromisy, ale k tomu musí být i snaha a ochota z druhé strany, i když připouštím, jsou i výjimky. Jsem také ochotna svěřit své honební pozemky do rukou profesionálů, kteří budou mít plnou mou důvěru a podporu, kteří budou dobrými hospodáři a jednat podle Zásad myslivecké etiky.
Negativní postoj po uveřejnění článku, jak se dalo očekávat, byl z řad mysliveckých sdružení a honebních společenstev, dokonce i příslušník mé rodiny byl osobně napaden jedním z nich.
Pozitivní reakce byla od majitelů honebních pozemků, kteří se ztotožňovali s mým článkem se slovy: "Bojím se jít do svého lesa, nevím, kdy se zase bude střílet". Někteří ani nevěděli o možnosti satisfakce za honitbu na svých pozemcích, které dostali v restituci.
Kontaktovala jsem se také se šéfredaktorem časopisu Myslivost a prostřednictvím internetu jsme vedli diskuse na téma myslivecká etika, myslivost a honební společenstva (viz můj článek v časopise Myslivost č.7/2010). Argumentovala jsem fakty, uveřejněnými na webových stránkách začínajícího kandidáta na myslivce "Jak to vidí on".
Reakce mysliveckého sdružení není publikována, dokonce ani v Blesku. Připomíná mi to nedávnou reakcí naší první dámy, která navštívila nejmenovaný dětský domov, který několik let sponzorovala její nadace. Zřejmě nadaný a sponzorovaný jedinec z dětského domova dle dostupných informací dokonce údajně obdržel i cenu Litera. Dopadl stejně jako onen mladý kandidát, který byl jako vlastník honebních pozemků vyhozen z mysliveckého sdružení bez možnosti obhajoby či diskuse, bez uvedení důvodu. Stejně tak "uspěl" i v sousedních mysliveckých sdruženích ("Ty sis stěžoval, že?"). Také nejmenovanému dětskému domovu dle veřejně dostupných informací byla po letech zastavena dotace z nadace první dámy.
Pisatel článku se ohání zákony, stanovami a veřejně prospěšnou činností myslivců. Já z pozice majitele honebních pozemků, kteří nejsou zváni na valné hromady, nejsou informováni, co se děje na jejich pozemku, nemají žádná práva o tom rozhodovat, pokud pro zpochybnění hospodaření vystoupí z jejich společnosti. Dle sdělení příslušných nadřízených orgánů lze využít v případě, že nedojde k dohodě, řešení jen právní cestou. Ujišťuji, že problémy chci řešit již po mnoho let diskusí a dohodou, dosud bezvýsledně.
Domnívám se, že myslivci nejsou vážení a populární nejen proto, že loví puškou, ale především proto, jak vystupují na veřejnosti, jak se prezentují, jak průhledné a veřejné je jejich hospodaření většinou na cizích pozemcích, podle jakých kriterií jsou přijímáni noví členové. Není přece výjimkou, že řady pytláků (nyní pod zákonem - kdo ohodnotí finančně ulovenou zvěř?) se rozrostly o myslivce, že myslivecká sdružení jsou rodinnými kluby, o členství se rozhoduje za zavřenými dveřmi. Nezbývá než s důvěrou čekat na nový zákon o myslivosti.
Chceme se podílet na rozhodování o našem majetku, chceme být informováni, my platíme daně z nemovitosti neustále se zvyšující, nikoliv myslivci.
I já jsem znechucena a otrávena postojem myslivců k majitelům honiteb a mezi rybáři a myslivci je velký rozdíl. Mimo jiné jedni nestřílejí a neohrožují životy své ani svých kolegů.
Jak vidíte, problém je hlubší než jen zvěřina na talíři.