Trocha babských rad, jak na zvěř, hajného a také na pytláka (Žďárský deník)

Hajný, myslivec, fořt - tedy člověk, co má co dělat s lesem a se zvěří - byl vždy vážený a ctěný. Jeho služba nebývala nijak jednoduchá, neboť byl povinen nejen pečovat o svěřený rajon, ale také jej musel chránit před pytláky a nenechavci všeho druhu. Les byl zase prostým lidem tak trochu považován za veřejný majetek.
Co oči nevidí, to srdce nebolí a tak když se z něj podařilo něco uzmout tak, aby o tom hajný nevěděl, svědomí zůstalo čisté.
Babských rad, kterak ošálit hajného, aby jeho oči v době, kdy se jde do lesa krást, hleděly jinam, bylo nespočet. Tak například pokud měl někdo zálusk na dřevo na zimu, bylo mu doporučeno vzít mladého slepého psa, jednou ranou mu hlavu utít a tu pak do lesa nosit s sebou.
Když se vydal pytlák do lesního porostu na bažanty či na zajíčky, musel zase, v případě, že spatřil hajného, vyndat košili z kalhot, udělat na ní uzel a zase ji zpátky zastrčit. Takto jej prý zaručeně strážce lesa nezahlédne.
Pytláci měli ale více rad, kterak hajného ošálit. Jednou z nich byl i návod poněkud morbidní a bolestivý, ale zato vysoce účinný. Podle něj měl sehnat jehlu s nití, které přišly do styku s umrlým. Těmi si pak u pravé nohy za palcem udělat tři štychy pod kůži a nit pak obtočit okolo palce. Poté mohl pytlák v naprostém klidu vkročit do lesa.
A existovaly i návody na to, jak zvěř chytit bez jediného výstřelu. K tomu byl zapotřebí jeden lot šafránu, půl lotu hřebíčku, čtvrt lotu koriandru, dva loty španělského prášku (ten si musel dotyčný obstarat na falešný recept v apatyce a to pouze v neděli, v pátek a v sobotu když měsíc dorůstá), dále mírka pšeničných otrub, dvě hrsti soli. To vše pak musel vhodit do třech pint vařící vody a dobře zamíchat. Hotový lektvar pak stačilo odnést na pole nebo do lesa a počkat, až ho některý zajíček či jiná zvěř olízne. Následky pak na sebe prý nenechají dlouho čekat. Postižený tvor podle tvrzení starých babek kořenářek dostane třesení do nohou a žíly v něm zmrtví. No a pak už nezbývá nic jiného, než jej pohodlně sebrat a odejít s ním domů. Ne každý ovšem považoval za vhodné a pytlácké cti důstojné získat pečínku tímto způsobem. Doma načerno držená zbraň přece jen slibovala více napětí a adrenalinu a navíc - co když se žádnému zvířeti nebude chtít olíznout uvařený lektvar.
Pokud se zbraní týče, i pro ně se našlo pár dobře míněných rad. Jedna z nich například radí chytit ještě před svatým Jiřím tři hady, odseknout jim hlavy a do každé z nich vložit zrnko hrachu. Pak je nutné je zakopat do země tam, kam slunko nesvítí. Jakmile hrách takto zasazený vyklíčí, musí se klíčky utrhnout a zašroubovat do stroje k ručnici. Pak prý zvěř půjde sama proti zbrani.
Jiný zaručený recept nabádá pytláky k tomu, aby na velký pátek, dříve než slunce vyjde, zašli do lesa, tam utrhli několik větévek lesní hrušky a z nich spletli věneček. Ten pak měli nosit vždy při sobě. Kdykoliv se skrze něj zadívali na zvěř, vždycky ji dostali.
Ale nejen pytláci měli své triky, kterak hajného obelstít a zvěř dostat. Také jejich nepřátelé věděli, jak se jim dostat na kobylku. Pokud měl tedy hajný v lese "škodnou" a chtěl vědět, kdo to je, musel před spaním vzít do pravé ruky střelu a dát si ji pod hlavu. Ve snu pak svého škůdce uviděl. Dnes už na babské rady těžko nějaký hajný nebo pytlák dá. Přesto - není šprochu, aby na něm nebylo pravdy trochu.