Na Poloninách můžete potkat zubry, medvědy i rysa (novinky.cz)
- Kategorie: Zpravy z oboru myslivost
Vydejte se do hor za zubry, do divokých bukových pralesů a pod horami i k dřevěným kostelíkům. Budete se pohybovat na trojmezí Slovenska, Polska a Ukrajiny. Podle místního pojmenování vysoko položených horských luk nese tento kus krásné přírody název Poloniny.
Člověk je tady často jen hostem, jsou místa, která jsou opravdovou divočinou. Potvrzují to nejen zubři, kteří sem byli znovu vysazeni, ale i rysi, vlci, medvědi, 211 druhů ptáků, 23 různých endemitů, z nichž čemeřice purpurová se jako jedna z nejcharakterističtějších rostlin dostala do znaku chráněné krajinné oblasti.
I lidské osudy jsou připomenuty, nejen v blízkosti řecko-katolických kostelů, ale i dřevěnými kříži na hřbitůvcích obětí 1. světové války, pietně přenesených z míst, která následně zaplavila přehrada Starina, největší rezervoár pitné vody pro východní Slovensko. K dalším superlativům patří i rozsáhlé a zdravé lesy, které jsou vnímány jako zelené plíce střední Evropy.
Národní park Poloniny vznikl na území CHKO Východné Karpaty v roce 1997 na výměře 29 805 ha. Představuje oblast s největším procentem slovenských pralesů. Rok po vyhlášení národního parku zdejší zachovalá příroda získala prestižní diplom Rady Evropy. Stalo se tak i zásluhou Národní přírodní rezervace Rožok, která je typickým příkladem karpatského bukového pralesa.
Území dnešního národního parku Poloniny bylo už od 14. stol. nazýváno Vlčími horami. Není divu, vlčí smečku tady můžete potkat i dnes. Ale nejen je, i ostatní dravce. Medvěda, rysa, divokou kočku, dravé ptáky, vydru.
O zubrech, které jsme zmínili na začátku, je na Slovensku poslední záznam z 15. století, v roce 1453 toho úplně posledního ulovil Matěj Korvín. V r. 2004 bylo přivezeno nejprve pět zubrů, později další čtyři, kteří byli vypuštěni do volné přírody. Před tím byli označeni radiotelemetrickými obojky. Těchto devět zakladatelů nového stáda přivedlo už na svět devět mláďat a s nimi přišla i naděje na obnovu jejich výskytu.
Traduje se příhoda se zubrem přivezeným z Holandska. Jmenoval se Archie a dlouho mu tady přezdívali Bludný Holanďan. Po dvou letech pobytu se mu zřejmě zastesklo po domovské ZOO v Amsterodamu a vydal se cestou na západ. Když byl pod Spišským hradem, upozornila tamní policie poloninské ochranáře, kteří jej uspali a převezli zpátky. Celkem ušel 180 km, ale od té doby se už nikdy tak daleko nevydal.
To, co dělá Poloniny národním parkem a co je tu nejvzácnější, je obrovská rozloha původních bukových pralesů. Nikde v Čechách ani na Moravě takové nenajdete. Prales tvoří stromy od nejmladšího věku až po nejstarší. Nejstarší buky dosahují věku okolo 300 let. Lesnatost tohoto území je tak bohatá, že stačila pokrýt potřeby obyvatelstva, aniž by hrozilo vytěžení.
Velká rozloha pralesa je rovněž pro člověka málo dostupná. Bukové plochy jsou lesními biotopy, které jsou nejúčinnější v pohlcování oxidu uhličitého. Tyto rezervace jsou zapsané na seznamu světového dědictví UNESCO.
Více o Poloninách nabídne další vydání televizního cyklu Návraty k divočině 30. 9. 2011 na ČT2 v 17.50 hodin. Připravili průvodce pořadem Tomáš Kočko, dramaturg Jaromír Šlosar, kameraman Petr Kožušník a režisérka Petra Všelichová. Vyrobilo Televizní studio Ostrava.
Člověk je tady často jen hostem, jsou místa, která jsou opravdovou divočinou. Potvrzují to nejen zubři, kteří sem byli znovu vysazeni, ale i rysi, vlci, medvědi, 211 druhů ptáků, 23 různých endemitů, z nichž čemeřice purpurová se jako jedna z nejcharakterističtějších rostlin dostala do znaku chráněné krajinné oblasti.
I lidské osudy jsou připomenuty, nejen v blízkosti řecko-katolických kostelů, ale i dřevěnými kříži na hřbitůvcích obětí 1. světové války, pietně přenesených z míst, která následně zaplavila přehrada Starina, největší rezervoár pitné vody pro východní Slovensko. K dalším superlativům patří i rozsáhlé a zdravé lesy, které jsou vnímány jako zelené plíce střední Evropy.
Národní park Poloniny vznikl na území CHKO Východné Karpaty v roce 1997 na výměře 29 805 ha. Představuje oblast s největším procentem slovenských pralesů. Rok po vyhlášení národního parku zdejší zachovalá příroda získala prestižní diplom Rady Evropy. Stalo se tak i zásluhou Národní přírodní rezervace Rožok, která je typickým příkladem karpatského bukového pralesa.
Území dnešního národního parku Poloniny bylo už od 14. stol. nazýváno Vlčími horami. Není divu, vlčí smečku tady můžete potkat i dnes. Ale nejen je, i ostatní dravce. Medvěda, rysa, divokou kočku, dravé ptáky, vydru.
O zubrech, které jsme zmínili na začátku, je na Slovensku poslední záznam z 15. století, v roce 1453 toho úplně posledního ulovil Matěj Korvín. V r. 2004 bylo přivezeno nejprve pět zubrů, později další čtyři, kteří byli vypuštěni do volné přírody. Před tím byli označeni radiotelemetrickými obojky. Těchto devět zakladatelů nového stáda přivedlo už na svět devět mláďat a s nimi přišla i naděje na obnovu jejich výskytu.
Traduje se příhoda se zubrem přivezeným z Holandska. Jmenoval se Archie a dlouho mu tady přezdívali Bludný Holanďan. Po dvou letech pobytu se mu zřejmě zastesklo po domovské ZOO v Amsterodamu a vydal se cestou na západ. Když byl pod Spišským hradem, upozornila tamní policie poloninské ochranáře, kteří jej uspali a převezli zpátky. Celkem ušel 180 km, ale od té doby se už nikdy tak daleko nevydal.
To, co dělá Poloniny národním parkem a co je tu nejvzácnější, je obrovská rozloha původních bukových pralesů. Nikde v Čechách ani na Moravě takové nenajdete. Prales tvoří stromy od nejmladšího věku až po nejstarší. Nejstarší buky dosahují věku okolo 300 let. Lesnatost tohoto území je tak bohatá, že stačila pokrýt potřeby obyvatelstva, aniž by hrozilo vytěžení.
Velká rozloha pralesa je rovněž pro člověka málo dostupná. Bukové plochy jsou lesními biotopy, které jsou nejúčinnější v pohlcování oxidu uhličitého. Tyto rezervace jsou zapsané na seznamu světového dědictví UNESCO.
Více o Poloninách nabídne další vydání televizního cyklu Návraty k divočině 30. 9. 2011 na ČT2 v 17.50 hodin. Připravili průvodce pořadem Tomáš Kočko, dramaturg Jaromír Šlosar, kameraman Petr Kožušník a režisérka Petra Všelichová. Vyrobilo Televizní studio Ostrava.
Diskuse na serveru SvetMyslivosti.cz zůstává přístupná pro všechny čtenáře. Pro vkládání příspěvků je nutná registrace pomocí e-mailu. Pravidla diskusí na SvetMyslivosti.cz (Kodex diskutujícího) a stručný návod jak se registrovat naleznete zde.