Asijští jeleni u nás (Haló noviny)

Každý, kdo se zajímá o českou přírodu, o něm jistě již slyšel a možná ho i viděl. Jeleni sika jsou totiž čím dál větším problémem. Jsou to sice krásná zvířata, ale do naší přírody nepatří a vytlačují tak původní druhy, jako jsou srny a jeleni.
Jeleni sika, někdy zvaní pouze sika, jsou středně velká zvířata, tvarem paroží i způsobem života podobní jelenu lesnímu. Jsou ale drobnější a snadno rozlišitelní od původních jelenů lesních i zbarvením. V letní srsti je sika kaštanově hnědý s bílými skvrnami v podélných řadách a s tmavým pruhem na hřbetě. Zimní zbarvení je šedohnědé nebo tmavě šedé a skvrnění nebývá tak výrazné, nebo i chybí.
Nemají také tak výstavní paroží. To je jen jednodušeji tvarované, mívá obvykle po 4 výsadách a měří 30-60 cm.
Do Evropy (i k nám) se dostaly dva podruhy - menší sika japonský, který mívá paroží nanejvýše se 4 výsadami a větší sika Dybovského či mandžuský, u něhož má mít paroží více výsad vytvářejících i korunu. Jejich spontánním i záměrným křížením však došlo ke ztrátě genetické čistoty a dnes je již bezpředmětné obě formy v evropském prostoru rozlišovat (podle jedné z teorií byl dokonce i sika Dybovského už ve své původní domovině produktem křížení jiných poddruhů).
Jelen sika pochází z jihovýchodní Asie a Japonska. Dovezen byl ale na řadu míst Ruska a Evropy. Na naše území byli první sikové dovezeni r. 1897. Nejprve se jednalo pouze o menší skupinky chované v oborách. Od 40. let se díky tehdejším válečným událostem (poškození oplocení obor) objevil i ve volné přírodě. Západočeská populace se soustřeďuje mezi Manětínem, Touškovem a Teplou, odkud proniká i do okolních oblastí Krušných hor, Slavkovského lesa, Českého lesa i západního Pošumaví. Sika se v menší míře vyskytuje i na Českomoravské vrchovině (na rozhraní Třebíčska a Žďárska), na Mladoboleslavsku, Rakovnicku i Příbramsku, a jednotlivě se může objevit i jinde.
A proč je jelen sika škodlivý? Prakticky už proto, že k nám nepatří, a příroda si s ním neumí dost dobře poradit. Má sice stejné stravovací návyky jako naši původní jeleni lesní, ale tím, že se stále více přemnožuje, zabírá vhodná útočiště a pastviny původním druhům. Ještě větší riziko vzniká v místech, kde žijí tyto druhy pohromadě - jak jelen lesní, tak jelen sika. V místech společného výskytu se totiž objevují kříženci siky a jelena lesního, čímž je narušována genetická čistota původního druhu, který by tak mohl fakticky časem i zaniknout.
Jelen sika je zajímavým lovným zvířetem pro myslivce, ovšem pouze v oborách pro ně určených. Všude jinde je považován za škodnou a podle toho také vybíjen. I tak ale stavy jelena siky stále stoupají. Možná, že za čas bude stejně běžný jako naše srnky. Otázka je, jak na to bude reagovat česká příroda.