Mluva, která má přesná pravidla (Právo)
- Kategorie: Zpravy z oboru myslivost
JIHOČEŠTÍ MYSLIVCI CTÍ ZVYKY I TRADICE
Myslivecká mluva rozhodně patří z mysliveckých zvyků a tradic k těm absolutně nejstarším. Zmínka o ní je již v prvním loveckém právu u nás za Boleslava I. v r. 950.
Nositelem tohoto našeho pokladu, myslivecké terminologie neboli odborného názvosloví, byl po několik století početný česky mluvící myslivecký personál na všech panstvích. Významný český obrozenecký buditel Josef Jungmann zachytil asi 1500 mysliveckých výrazů. Jeho příkladu následoval později František Špatný a další myslivečtí literáti. I ocenění Ústavu pro jazyk český ČAV je dokladem významnosti myslivecké mluvy, potvrzením, že není jen pouhým slangem.
Není lehké se mysliveckou mluvu naučit. Nejnovější slovník, který by měli myslivci v zájmu sjednocení plně respektovat, má na dva tisíce výrazů. Zvládnutí odborné myslivecké mluvy je především ctí každého myslivce, ale i povinností danou výnosem ministerstva zemědělství a také platným Mysliveckým řádem, který ukládá používat mysliveckou mluvu.
Mluva myslivců má schopnost vyjádřit i ty nejjemnější rozdíly jediným výstižným termínem, ukázat na vztah člověka k přírodě, ale také dokazuje krásu českého jazyka. Výrazy mají citová zabarvení, metaforický charakter a zvuky zvěře jsou vyjádřeny překrásně zvukomalebně: jelen troubí, ryčí, mrmlá, brouká, srnec beká, báká, zajíc vřeští, divočák chrochtá, kachna káchá, liška skolí, bažant kodrcá a koroptev čiřiká. Pro zvuky zvěře je přes čtyřicet různých výrazů.
Pro ocasy zvěře je 13 výrazů. To musíte vědět, kdo má kelku, pírko, prut, chvost, proutek, oháňku, tatrč a kdo klín.
Podobné je to s končetinami, pohlavními orgány, opeřením i názvy mláďat.
A co myslivecká mluva u Jihočechů? Není jiná, naopak musí být všude stejná, nemůže mít regionální odchylky, a pokud jsou, je to chyba. A takových chyb se bohužel dopouštějí i jihočeští myslivci.
Kupříkladu na Šumavě říkají kolouchovi jelena nesprávně "telko" a všude tu dělají chybu výrazem "deka" pro kůži zvěře, která, když je vyčiněná, je jelenice, srnčice, daňčice, škára atd. Také říkají nesprávně parukář a paličkář - namísto správných výrazů parukáč, paličkáč.
Lidé většinou znají, že krev zvěře je barva, že zvěř má běhy, slechy a světla, ale méně již, že zatímco bažant má klovec, koroptev klubec, že světla zajíce jsou také bakadla, že veverka čoká, vydra brečí a tetřívek pšouká a bublá.
Veřejnost to znát nemusí, ale myslivec za chyby, za neznalost myslivecké mluvy zpravidla zaplatí při poslední leči u mysliveckého soudu.
Myslivecká mluva rozhodně patří z mysliveckých zvyků a tradic k těm absolutně nejstarším. Zmínka o ní je již v prvním loveckém právu u nás za Boleslava I. v r. 950.
Nositelem tohoto našeho pokladu, myslivecké terminologie neboli odborného názvosloví, byl po několik století početný česky mluvící myslivecký personál na všech panstvích. Významný český obrozenecký buditel Josef Jungmann zachytil asi 1500 mysliveckých výrazů. Jeho příkladu následoval později František Špatný a další myslivečtí literáti. I ocenění Ústavu pro jazyk český ČAV je dokladem významnosti myslivecké mluvy, potvrzením, že není jen pouhým slangem.
Není lehké se mysliveckou mluvu naučit. Nejnovější slovník, který by měli myslivci v zájmu sjednocení plně respektovat, má na dva tisíce výrazů. Zvládnutí odborné myslivecké mluvy je především ctí každého myslivce, ale i povinností danou výnosem ministerstva zemědělství a také platným Mysliveckým řádem, který ukládá používat mysliveckou mluvu.
Mluva myslivců má schopnost vyjádřit i ty nejjemnější rozdíly jediným výstižným termínem, ukázat na vztah člověka k přírodě, ale také dokazuje krásu českého jazyka. Výrazy mají citová zabarvení, metaforický charakter a zvuky zvěře jsou vyjádřeny překrásně zvukomalebně: jelen troubí, ryčí, mrmlá, brouká, srnec beká, báká, zajíc vřeští, divočák chrochtá, kachna káchá, liška skolí, bažant kodrcá a koroptev čiřiká. Pro zvuky zvěře je přes čtyřicet různých výrazů.
Pro ocasy zvěře je 13 výrazů. To musíte vědět, kdo má kelku, pírko, prut, chvost, proutek, oháňku, tatrč a kdo klín.
Podobné je to s končetinami, pohlavními orgány, opeřením i názvy mláďat.
A co myslivecká mluva u Jihočechů? Není jiná, naopak musí být všude stejná, nemůže mít regionální odchylky, a pokud jsou, je to chyba. A takových chyb se bohužel dopouštějí i jihočeští myslivci.
Kupříkladu na Šumavě říkají kolouchovi jelena nesprávně "telko" a všude tu dělají chybu výrazem "deka" pro kůži zvěře, která, když je vyčiněná, je jelenice, srnčice, daňčice, škára atd. Také říkají nesprávně parukář a paličkář - namísto správných výrazů parukáč, paličkáč.
Lidé většinou znají, že krev zvěře je barva, že zvěř má běhy, slechy a světla, ale méně již, že zatímco bažant má klovec, koroptev klubec, že světla zajíce jsou také bakadla, že veverka čoká, vydra brečí a tetřívek pšouká a bublá.
Veřejnost to znát nemusí, ale myslivec za chyby, za neznalost myslivecké mluvy zpravidla zaplatí při poslední leči u mysliveckého soudu.
Diskuse na serveru SvetMyslivosti.cz zůstává přístupná pro všechny čtenáře. Pro vkládání příspěvků je nutná registrace pomocí e-mailu. Pravidla diskusí na SvetMyslivosti.cz (Kodex diskutujícího) a stručný návod jak se registrovat naleznete zde.