Králova řeč trochu jinak (týdeník Rozhlas)

Soví námluvy probíhají od sklonku zimy, a tak jste možná ještě nedávno zrána nebo vpodvečer zaslechli houkání naší největší sovy - výra velkého. Je zajímavé, že houkání provází i optická signalizace, připomněl nedávno autor článku Jaroslav Petr ve vysílání ČRo Leonardo. A protože si výr pro své rozměry a majestátní vzhled vysloužil přezdívku "král noci", byla část pořadu Vstupte! věnována také "králově řeči".

Za největší sovou světa nemusíme cestovat do exotických končin. Početní stavy výrů se v České republice odhadují zhruba na osm set párů. Rozpětí křídel kapitálních kusů může přesáhnout dva metry a hmotnost velkých samic šplhá nad čtyři kilogramy. Výr velký dává přednost krajině,která není konfrontována s člověkem a kde nachází na strmých skalách místa vhodná k hnízdění. Výjimkou však nejsou ani případy, kdy výři zahnízdili v rušném kamenolomu.

S MAJÁKEM NA HRUDI
Hranice svého království si výr vymezuje tlumeným houkáním. Noční krajinou se nese na kilometry daleko. Není to však jediný signál, kterým dává na vědomí svou přítomnost. Při houkání rozevírá tmavá pera na hrudi a odhaluje spodní světlé peří. Vytváří se tak příčná, výrazná bílá skvrna. Jakmile výr utichne, pera se opět sevřou a nápadná skvrna jako mávnutím kouzelného proutku zmizí. Houkající výr využívá světlé peří na hrudi jako signální lampu, kterou "bliká"do okolí. I když je výr aktivní po celou noc, zaslechnout ho můžeme nejčastěji za soumraku či za rozbřesku. Během noci se sice tu a tam také ozve, ale houkáním přece jen šetří. Někdy však vydrží výři houkat od večera do rána. Proč?
Výři si pečlivě hlídají, aby se ozývali především v době, kdy se nedá přehlédnout "blikající maják" bílého peří na jejich hrudi. Proto mají na jejich "hovornost"velký vliv fáze Měsíce. Když je Měsíc v novu a noc je temná, houkají zrána a navečer, kdy je ještě dost světla na to, aby jejich bílou skvrnu v peří nikdo nepřehlédl. Jak Měsíc roste a nočního světla přibývá, přidávají výři i na houkání. Jakmile Měsíc svítí z více než poloviny, koncertují po celou noc. V tomto nasazení vydrží přes úplněk a poleví teprve, když z Měsíce zbývá na obloze méně než půlka.

ZPRÁVY PSANÉ TRUSEM A PEŘÍM
Kromě houkání, jímž si vyznačují teritorium, vydávají výři i řadu dalších zvuků. Každý má svou hlasovou vizitku, kterou se ohlašuje jiným příslušníkům vlastního druhu. Ta se v průběhu života výrazněji nemění. Sovy, které mezi ptáky vynikají dlouhověkostí, si tak udržují hlasovou identitu po dlouhou řadu let. Rozzlobený výr ostře syčí otevřeným zobákem. To je mezi sovami univerzální projev zlosti. Ještě vyšší míru rozhořčení manifestuje výr hlasitým klapáním mohutného zobáku. Rozezlená sova navíc naježí peří, aby se zdála větší, a získala si tak respekt. Opravdu velký vztek a jasný úmysl zaútočit avizuje výr roztažením křídel. Vzápětí už může protivník očekávat tvrdý atak výřích drápů a zobáku.
Zvědavost poznáme na výrovi podle nápadného "tance". Sova přešlapuje z nohy na nohu, střídavě se krčí a vypíná do výšky, naklání se do stran a natahuje překvapivě dlouhý krk, aby si předmět svého zájmu co nejlépe prohlédla.
Optická komunikace hraje v životě těchto nočních tvorů překvapivě důležitou roli. Během námluv a péče o vejce a mláďata umisťují výři do okolí hnízda varování cizím výrům i dravcům. Jeden typ výstrahy maluje výr na tmavá skaliska ostře bílým trusem. Volí k tomu ty nejvyšší body a nejstrmější stěny v těsném okolí hnízda. Vybledlé značení ptáci velmi důsledně obnovují. Druhý typ značek vytvářejí výři z peří ulovených ptáků. Vybírají si k tomu pera, která jsou buď světlá, nebo září pestrými barvami. Kořist s takovým peřím škubou na vyvýšeném místě v okolí hnízda. Dávají přitom přednost podkladu, který co nejvíce kontrastuje s barvou použitého peří.