Jan Vrba, Myslivcův rok (Klatovský deník)
- Kategorie: Zpravy z oboru myslivost
TIP NA KNIHU
"Tato země, ze které jsem vstal, je tak skvělá a světlá a je v ní tolik svatosti, že se mi ani nechce z ní odejít, a stokrát se mi nechce teď, kdy všechna rozhořívá touhou po lásce a milování. Hle, od zítřka začnu choditi tímto nejlepším tvým dílem po špičkách, abych ani jediného z tvých ptáků nevyplašil, abych ani jediného zvířete nepohoršil prozrazením své přítomnosti a každé rašící a kvetoucí snítce se vyhnu, abych ji nevyrušil z jejího soustředění v sebe samu, abych jí ani nepohnul. Ne ještě letos ani napřesrok, ba ještě za padesát let se mi nebude chtít umřít, protože ani tehdy dokonale nezkusím vší sladkosti a trpkosti tvého díla."To jsou slova spisovatele, lesníka a myslivce, výborného znalce přírody Jana Vrby, od jehož úmrtí uplyne v květnu již půl století. Je pravdou, že ani po padesáti letech neztratily jeho přírodní prózy a líčení nic ze své osobitosti. Stačí se vrátit k jeho rozsáhlému dílu, abyste zjistili, že Vrba byl skutečným básníkem slova a jako málokdo u nás dokázal postihnout náladu chvíle: "Přál bych každému, aby prošel alespoň jednou v životě ohromný pruhem luk krátce před senosečí, kdy jsou v plném květu, kdy tonou v oblaku sladké vůně, že podobné nemá ani nejkrásnější zahrada světa."
Celou řadu krásných úryvků bychom našli i v jeho čtyřdílné kronice Myslivcův rok, psané v letech 1940-1941. Svými nevšedními postřehy a líčením nám otvírá pohledy, které naší nevšímavosti mnohdy unikají. Pokud se vrátíte k jedné z jeho nejlepších próz a pročtete ji od jara do jara, uvědomíte si, jakým znalcem přírody rodák z Klenčí byl a co všechno nám dokázal ve svých přírodních prózách objevit. Ostatně sám o tom napsal: "A když jsem čtyři svazky Myslivcova roku psal, prožíval jsem znovu a znovu nejkrásnější chvíle života, které mi přinášely úlevu i chvilkové zapomenutí přetěžké doby. Nechť je čtenář přijme jako nejkrásnější dar nikoli ode mne, nýbrž od přírody samé."
K tomu mohu jen dodat: "Zkuste to!"
"Tato země, ze které jsem vstal, je tak skvělá a světlá a je v ní tolik svatosti, že se mi ani nechce z ní odejít, a stokrát se mi nechce teď, kdy všechna rozhořívá touhou po lásce a milování. Hle, od zítřka začnu choditi tímto nejlepším tvým dílem po špičkách, abych ani jediného z tvých ptáků nevyplašil, abych ani jediného zvířete nepohoršil prozrazením své přítomnosti a každé rašící a kvetoucí snítce se vyhnu, abych ji nevyrušil z jejího soustředění v sebe samu, abych jí ani nepohnul. Ne ještě letos ani napřesrok, ba ještě za padesát let se mi nebude chtít umřít, protože ani tehdy dokonale nezkusím vší sladkosti a trpkosti tvého díla."To jsou slova spisovatele, lesníka a myslivce, výborného znalce přírody Jana Vrby, od jehož úmrtí uplyne v květnu již půl století. Je pravdou, že ani po padesáti letech neztratily jeho přírodní prózy a líčení nic ze své osobitosti. Stačí se vrátit k jeho rozsáhlému dílu, abyste zjistili, že Vrba byl skutečným básníkem slova a jako málokdo u nás dokázal postihnout náladu chvíle: "Přál bych každému, aby prošel alespoň jednou v životě ohromný pruhem luk krátce před senosečí, kdy jsou v plném květu, kdy tonou v oblaku sladké vůně, že podobné nemá ani nejkrásnější zahrada světa."
Celou řadu krásných úryvků bychom našli i v jeho čtyřdílné kronice Myslivcův rok, psané v letech 1940-1941. Svými nevšedními postřehy a líčením nám otvírá pohledy, které naší nevšímavosti mnohdy unikají. Pokud se vrátíte k jedné z jeho nejlepších próz a pročtete ji od jara do jara, uvědomíte si, jakým znalcem přírody rodák z Klenčí byl a co všechno nám dokázal ve svých přírodních prózách objevit. Ostatně sám o tom napsal: "A když jsem čtyři svazky Myslivcova roku psal, prožíval jsem znovu a znovu nejkrásnější chvíle života, které mi přinášely úlevu i chvilkové zapomenutí přetěžké doby. Nechť je čtenář přijme jako nejkrásnější dar nikoli ode mne, nýbrž od přírody samé."
K tomu mohu jen dodat: "Zkuste to!"