Lesník: Nemůžu přeci v tomhle počasí nechat zvěř hladovět (Berounský deník)

Štědrý den s lesníkem a myslivcem Ladislavem Varvařovským při krmení lesní zvěře

Brdy
Osobák se zakusuje do vrstvy mokrého sněhu
Kusy sněhu s vodou padají ze zasněžených, pod tíhou sněhu, ohnutých smrků. Ještě kousek a před námi se objeví hájovna Prokop na pokraji brdského lesa.
Než zastavíme, už se před samotou objevuje lesník a kolem skotačí pes. Opustíme auto, pes nás radostně vítá a plete se pod nohama. Krátké přivítání s lesníkem a přesedáme do přistaveného teréňáku, abychom vyrazili vzhůru do Brd.
Rozhodl jsem se, že na Štědrý den navštívím lesníka a udělám reportáž, jak tráví sváteční dopoledne chlapi, kterým je les povoláním a především posláním. Nakonec, tradičně bych asi šel znovu na Štědrý den do lesa a proč tedy nespojit užitečné s příjemným.
Láďa Varvařovský, lesník a myslivec tělem i duší, patří do rodiny hajných, kterým se les stal životní láskou, povoláním a skutečným posláním. Už jeho děda, byl uznávaným lesníkem a jelenářem, podobně jako jím je jeho otec, který šel letos do penze. Láďa po nich zdědil lásku k lesu, myslivosti a také k jelení zvěři, a také pro něj platí pravidlo, že lov, je teprve tou pomyslnou tečkou za vším tím, co je ve skutečnosti láska ke zvěři a ctění mysliveckých zásad. Za správným myslivcem, který není jen pouhým "bouchalem", jsou hodiny a dny odříkání a práce, kdy se stará o zvěř. Lov je pak nutnou regulací stavů zvěře a až poté možnou odměnou za předchozí péči o ní v době strádání. Možná i ukojením loveckých pudů z dob, kdy jsme se živili lovem.

Přezimovací obůrky chrání les před hladovými jeleny
V obecnickém polesí mají Vojenské lesy a statky ČR takzvanou přezimovací obůrku. Před zimou se tam naučí chodit jelení zvěř za potravou a pak tam zůstane do jara. Je to kvůli tomu, aby v době nouze nedělala škody na lesních porostech. Jenže o zvěř uzavřenou na relativně malém prostoru se musí někdo postarat. To je práce Ládi Varvařovského, který do obůrky chodí krmit kromě dalších míst ve svém revíru. Tam právě směřoval teréňák - na Skelnou Huť, kde obůrka řadu let poskytuje přes zimu útočiště početné tlupě jelení zvěře.

V hlubokém sněhu šetří zvířata krokem
Cestou na Skelnou Huť, kde dříve stávala hájovna, míjíme malou louku. V jejím okraji postávají srnky. Nikam neutíkají, ani když lesník zastaví, otevře okénko a společně sledujeme zvířata. Srny by dávno utekly, ale nemohou.
Hluboký mokrý sníh zabraňuje úprku do bezpečí a zvířata tak raději vyčkávají, než by riskovala cestu hlubokým sněhem a ztrátu energie, kterou tak potřebuje pro přežití v těchto těžkých podmínkách. Je vidět, jak je sebemenší pohyb zvířete vyčerpávající, co krok, to následné proboření do hlubokého sněhu. Díváme se, jak jedna srna natahuje krk, aby dosáhla na větev, pak se jí přední běhy nečekaně proboří do závěje, až se zvíře lekne, jak uvízlo hluboko ve sněhu. Nemají to teď vůbec jednoduché. V takových podmínkách myslivci zvěři pomáhají, aby vůbec mohla zimu přežít.

Dříve tu zvěř šla na smrt, dnes tu má prostřený stůl
Jak název Skelná Huť napovídá, v místě byla sklářská huť, která byla založena v roce 1749. V provozu byla 34 let, poté vyrostla na mýtině myslivna. Konaly se tu knížecí hony a místo tak mělo už v minulosti svůj význam z pohledu tehdejší myslivosti. Myslivna zanikla při vybudování vojenského prostoru, ale Skelná Huť nikdy neztratila svůj význam z hlediska myslivosti. Jestli tady ale v minulosti našla zvěř smrt po nelítostné štvanici, dnes tu paradoxně nachází bezpečí a hojnost potravy.
S hajným procházíme širokými vraty přezimovací obůrky pod korunou obrovské douglasky, která náleží k největším a nejstarším stromům v Brdech. Tahle douglaska je vlastně největší z brdských a má obvod kmene přes 330 centimetrů.
V mokrém sněhu se už po svých škrábeme do kopce ke krmelišti uvnitř obůrky. "Tamhle nahoře na tom okraji smrčiny kolikrát zvěř už postává, když sem přijdu. Jenže to bych musel být sám," konstatoval hajný poté, co zrakem zkontroloval stráň naproti.
"Seno jim asi dávat nebudu, budou ho mít ještě asi dost. Když v zimě přijde povol, jako nyní, tak to tady kolem roztahají, jako tuhle senáž. Vůbec neumí šetřit," dodává Láďa s výrazem, jako by těm svým oblíbencům vyčítal, jak jsou marnotratní.
"Jak dlouho takhle trávíš Štědrý den a vlastně celou zimu," napadá mě otázka. "Asi dvacet let, co dělám tuhle práci," odmlčí se a dodává: "Vlastně mnohem déle, už jako kluk jsem chodil pomáhat s přikrmováním. Když mám dovolenou nebo jsem mimo, tak pomůže syn. Nemůžu v tomhle počasí nechat zvěř hladovět. Nedá mi to."
Od hromady roztahané senáže se přesouváme ke krmelci. Hajný tam lopatou nabírá krmení do kbelíku a vysypává do korýtek.
Nad lesy se povaluje šedivá mlha a začíná drobně mrholit. Tradiční Štědrý den jako téměř každý jiný v předchozích letech, kdy se alespoň na krátký čas přihlásí obleva, aby pak znovu udeřila zima plnou silou.
Zavíráme obůrku a pak Láďa přilepšuje zaplněním korýtek jelenům, laním a srnám u krmelce venku naproti oplocenému lesu. Sníh prozrazuje časté návštěvy lesní zvěře v celém okolí. Teď je tady ale božský klid. Zvěř někde vyčkává poblíž v krytu lesa a nic neruší poklidnou sváteční atmosféru zasněžené krajiny. Nikde žádní běžkaři - většina lidí čeká v posledním shonu na štědrovečerní večeři, potajmu uzobávají cukroví, přepínají televizní programy a nedočkavě vyčkávají Ježíška v teple svých domovů.
"Já takhle trávím sváteční dopoledne už dlouho, ale nevadí mi to. Mám koukat doma na televizi, to raději budu v lese," povídá Láďa už za volantem služebního vozu. Po levé straně míjíme poslední metry přezimovací obůrky, když náhle šlápne na brzdu. "Tamhle nahoře jsou, vidíš je," povídá a rukou ukazuje do míst, kdemámhledat. Skutečně, ve stráni postávají jeleni a laně, zatímco z ostatní zvěře vidíme jen hřbety, jak tam leží a sledují nás. "Tady jsou dost často, podobný místa mají rádi, vyhovují jim výhledy ze strání," dodal.
Přibližujeme se zpátky k hájovně. Za vraty vítá svého pána Avar, slovenský kopov. Kopov je plemeno psa, který se používá jako pomocník při lovu divočáků a šelem. Jeho uplatnění je nyní trochu odlišné, ale stále se využívá nejčastěji při lovu divočáků.
Láďa je mimochodem také chovatelem a obdivovatelem plemene barvář a členem Českomoravského klubu chovatelů barvářů. Tohle plemeno je jedno z nejstarších plemen loveckých psů a dosud slouží pro dohledávání zraněné zvěře, v našich podmínkách především jelení. Jeho druhého psa, hannoverského barváře jsme pouze slyšeli někde poštěkávat za hájenkou.
Než odjedeme, alespoň zdálky se podíváme na krmeliště na louce za hájenkou. Už zdaleka je vidět, že ani tady se zvěř nemá díky hajnému špatně. Špinavý sníh od roztahaného krmení a zvířecích spárků je toho důkazem.
"Ještě krmím kousek odsud, tam chodí jeleni, tady převážně laně. Kdybyste tady počkali do dvou odpoledne, uvidíte zvěř. V tu dobu sem začíná chodit," pochlubil se, než nás doprovodil před hájovnu. Rozloučili jsme se, popřáli hezké Vánoce a Láďa dodal: "No a teď bude pokračovat běžný sváteční den i pro mě."
Cesta od hájovny už začala být na stále mokřejším sněhu náročnější. Kola se ještě hlouběji zahryzávala do sněhu, který se už místy proměnil v břečku a začalo hustě pršet. Ach jo, ti zpropadení meteorologové, zas jim to vyšlo.