Bobr evropský - jak se mu u nás žilo a žije (ekolist.cz)

Poprvé u nás bobři vyhynuli v první polovině 18. století, kdy byl příčinou nadměrný lov. Loveni byli z několika důvodů - především pro maso. To se řadilo k masu rybímu, a tedy postnímu. Vycházelo se z úvahy, že bobr žije ve vodě, tudíž musí mít s rybami něco společného. K největším pochoutkám tehdy patřily zejména bobří tlapy a ocas. Je to trochu s podivem vzhledem k tomu, že bobří ocas má spíše tukovou a silně prorostlou konzistenci. Nicméně byl považován za vyhlášenou specialitu a třeba vídeňská císařská kuchyně za něj každoročně vyplácela nemalé částky. Bobří kožešina, která je známá svou hustotou chlupů a kvalitou se řadí ke kožešině vydří, byla dalším z důvodů lovu. Méně se už ví, jak užitečným zvířetem bobr byl při nejrůznějších alchymistických a později lékařských a kosmetických pokusech. A to díky gelovitému výměšku podocasních žláz. V lékařství byla tato vazká a polotekutá hmota využívána proti svalovým křečím a voňavkáři si cenili bobří výměšky, nazývané "castoreum", jako výtečné živočišné ztužovadlo vonných mastí a parfémů s podobným využitím, jako má vorvaňovina.

Poslední skutečně volně žijící bobr byl uloven u Jemčiny roku 1853 a od této doby byl bobr evropský považován za druh u nás z volné krajiny vymizelý. Datace toho, kdy skutečně bobr vyhynul, je však akademickou otázkou, protože po jednom originálním a zaručeně posledním kusu mají ve svých sbírkách nejen v pobočce Národního zemědělského muzea v Ohradě u Hluboké nad Vltavou, ale taky na gymnáziu v Třeboni. Pravdou zůstává, že bobři představovali nemalý hospodářský přínos jako lovná a chovná zvěř. Byli tedy chováni v uměle vybudovaných zařízeních, tzv. bobrovnách, v jihočeském kraji například v Červeném Dvoře u Českého Krumlova a také mezi Rožmberkem a Starou řekou nedaleko Třeboně. Jižní Morava - v té době oblast plná rybníků, jako je dnes Třeboňsko - měla také své hlodající problémy. Bobři narušovali norováním stabilitu břehů starých sypaných hrázích, a tak byli nemilosrdně jako škodná hubeni. Na jihu Čech došlo i k realizaci odvážného projektu, kdy bylo v roce 1865 z iniciativy Adama Schwarzenberga několik bobrů reintrodukováno na Třeboňsko. Odtud se dál šířili na Jindřichohradecko, Novohradsko a Vitorazsko. Řízený chov však nepřinášel očekávané výsledky. Při povodních docházelo k nepředvídatelnému šíření jedinců a někteří chlupatí cestovatelé dorazili po Vltavě až na pražské předměstí u Tróje.

Podobná historie se týká bobřích populací prakticky po celé Evropě. Zhruba od 12. století docházelo díky nadměrnému lovu a úbytku vhodných biotopů, například vysoušením bažin a jejich přeměnou na zemědělskou půdu, k poklesu početních stavů až na hranici vyhubení druhu. V 18. a 19. století nastal rozpad evropského areálu rozšíření na několik izolovaných lokalit. Pro srovnání - poslední slovenský bobr byl uloven na Žitném ostrově v roce 1858. Na území Polska došlo k výraznému poklesu početnosti už v 15. století a v Rakousku byl poslední bobr uloven v roce 1869. Na začátku 20. století zbývalo v západní Evropě už asi jen 1200 bobrů - na dolní Rhôně ve Francii, na středním toku Labe v německém Sasku-Anhaltsku, v jižním Norsku. Bobří situace tedy rozhodně nebyla růžová a dvě světové války ochraně druhu rovněž nepřidaly.

Naštěstí od roku 1945 začala většina evropských zemí s reintrodukčními a záchrannými programy. Coby Česká republika jsme si trochu zadělali na problém, když jsme tento druh zařadili jako kriticky ohrožený do našeho národního seznamu. Bobr skončil ve stejném šuplíku u nás vymizelých nebo vymírajících zvířat, jako jsou vlci, medvědi nebo rysy. Dobře se totiž chrání něco, co tady nežije. Ale jakmile se bobři začali vracet, a dokonce bez podrobného plánu péče cíleně vysazovat, bylo o problém postaráno.

Bobr totiž není jen tak ledajaké zvíře. Je jistě právem nazýván inženýrem krajiny. Prostředí, ve kterém žije, si upravuje tak, aby mu víc vyhovovalo. Stavbou hrází zvyšuje vodní hladinu a zaplavuje přilehlé porosty. Ve vodě se cítí nejbezpečněji a takhle si vlastně zvyšuje pole působnosti. Cíleně si vybírá, které dřeviny shodí, a tím výrazně zasahuje do složení rostlinných a na ně navázaných živočišných společenstev. Oblíbeným a chutným dřevinám dělá často prostor tím, že likviduje ty, které mu nechutnají. Tím, že zvyšuje zadržování vody, mění tvářnost celé krajiny. Bobří teritorium může mít různou velikost i podobu. V nedotčené krajině jde většinou o umělá jezírka vytvořená hrázemi, tůně propojené důmyslným systémem kanálů, místa, kam se chodí "pást", jídelny a zásobárny. Jenže za dlouhou dobu bobří nepřítomnosti ona nedotčená území prakticky vymizela. Lesy jsou hospodářské, řeky napřímené a regulované. I v takovéhle krajině si však bobr vede výborně, ale tím, že zaplavuje lesnické školky a kácí v nich nebo ucpává mostní přepustky a zaplavuje cesty, naráží na zájmy mnohem mocnějšího zvířete, než byly jeho přirození nepřátelé. Na člověka.

Bobří populace v České republice zatím úspěšně narůstá. Důvodem růstu jsou mimo poměrně účinnou státní ochranu také charakteristiky druhu - jeho nároky na prostředí a na potravu jsou poměrně nízké a v kulturní krajině jsou dobře uspokojovány. Jinými slovy, tam, kde není rušen a má dost potravy, dokáže přežít, ačkoliv místo nemusí být z nejideálnějších. Takhle se bobři usídlili například na řece Dyji naproti cukrovaru v Břeclavi. Dalším důvodem je skutečnost, že v obývaném prostředí de facto nemá konkurenty ani nepřátele. Vysoký rozmnožovací potenciál a silná teritorialita bez tendence ke zmenšování teritoria vedou k takovému nárůstu početnosti, že druh už rozhodně není v přímém ohrožení vymizením. Evropská populace činí přes 700 000 jedinců, současná česká populace pak 2300 jedinců. S rostoucím počtem jedinců je však nevyhnutelně spjat i nárůst konfliktů a po dvou desítkách let opětovného výskytu bobrů u nás dochází trpělivost na mnoha stranách. Každý konflikt je ale zapotřebí řešit individuálně a s klidnou hlavou. Přece jen, přijít o bobry by byla daleko větší škoda, než jakou svými aktivitami způsobují.