Jak soudili zločiny naši předkové (Krkonošský deník)

Mezi tradiční trestné činy, které najdeme i v těch nejstarších dějinách, patří pytláctví. Krádeže ryb i zvěře patřily k běžným přečinům i na Královédvorsku.
Matěj zvaný Soudek byl tu vyhlášený jedlík. V každé hospodě ho znali, protože pořádná pečeně, to bylo jeho. Věděl velice dobře, kde mají podlévanou vínem, kde přidávají jalovec nebo kde mu k masu přidají pečená jablka s medem. Jeho mlsný jazýček ale neměl nikdy dost. Blížila se doba hostiny, kterou měl uspořádat pro své přátele. Trumfovali se, kdo nabídne větší lahůdku. Matěj dumal, čím by je mohl ohromit. Jeho kuchař, který mu jídla vždycky chystal, doporučil koupit u hajného zajíce nebo koroptve. "Mám starý recept, ten tu nikdo nezná," řekl. A tehdy to Matěje napadlo. Střelec byl vždycky dobrý a lesy nad městem jsou plné vysoké. Dostat kus přes bránu nebyl také problém. Zarovnal mladého jelínka mezi hromadu roští na voze.
Jenomže ho nenechal pořádně vykrvácet. A tak si hlídač všiml, že za vozem zůstává divná stopa. Zalarmoval biřice, protože si myslel, že Matěj Soudek někoho zavraždil. Ti se na Matěje vrhli, přitiskli ho ke zdi a začali vůz prohlížet. Místo očekávané lidské mrtvoly se objevil mladý paroháč.
Marně se vymlouval známý jedlík, že střílel poprvé. Možná mu lidé z tribunálu i věřili, ale zvítězila v nich jistá poťouchlost. Možná někdo ze známých ctihodných měšťanů "prohrál" hostinovou bitvu s Matějem. A tak toho roku 1747 byl ve Dvoře Králové odsouzen Matěj zvaný Soudek pro krádež zvěře k čtvrtletním nuceným pracím na obecním majetku. Z nich se nakonec vykoupil. Navíc ale v den konání trhu ve městě musel stát jednu hodinu na pranýři a ve vztyčené ruce držet parohy. Jeho přátelé se na něj přišli samozřejmě podívat. Tohle bylo lepší než jakákoliv hostina, kterou jim kdy Matěj Soudek připravil.