Před 125 lety Pasteur riskoval. A zvítězil nad vzteklinou (tyden.cz)

Louise Pasteura tak ale postavila před vážné dilema. Na jedné straně stál chlapec, jenž by na vzteklinu téměř stoprocentně zemřel, na druhé straně byla v sázce Pasteurova pověst. Vakcína byla v té době teprve v přípravném stadiu a její případná neúspěšná aplikace by vědce stála reputaci. Snaha Meistera zachránit ale nakonec zvítězila, a tak byl dva dny po napadení, 6. července 1885, očkován a vzteklinou nikdy neonemocněl. V průběhu následujících patnácti měsíců pak bylo naočkováno dalších 2500 lidí.

Celou Pasteurovu vědeckou dráhu provázely mikroorganismy. Zastával teorii, že nemoci, hnilobu a zánět způsobují určité typy těchto odolných, okem neviditelných organismů, které napadají tělo člověka zvenčí. Jako první dokázal do praxe převést myšlenku, že proti škodlivým mikrobům je možné bojovat látkou získanou z původce choroby samotné. Tento postup stojí i za vznikem vakcíny proti vzteklině.

Smrtelnou vzteklinou, jejíž virus se na člověka přenáší nejčastěji pokousáním nakaženým zvířetem, se Pasteur začal zabývat v roce 1882. Při provádění pokusů na zvířatech aplikoval sérum získané z vysušené míchy nakaženého králíka. Jeho postup výroby očkovací vakcíny se pak v praxi používal až do konce 50. let minulého století.

Až několik týdnů dlouhá inkubační doba vztekliny Pasteura přivedla k důležitému poznání. Zpoždění totiž umožňovalo očkovat pouze napadené jedince a nevyžadovalo tak preventivní podávání vakcíny, jako je tomu u jiných infekčních onemocnění. A to byl také jeden z hlavních důvodů, proč Pasteur přistoupil na Meisterovo očkování.