O pytláctví za knížete Lichtenštejna (Nový život)

Panstvo se toho dne sjelo na připravenou lesní paseku v kočárech, kde každý účastník honu měl nachystanou židli a u ní svého nabíječe. Když hlavní hajný dal odtroubit začátek honu, všichni účastníci čekali, že se brzy ozve kanonáda jako ve válce, ale pouze sem tam se ozvalo pár výstřelů a jen rámus nahaněčů zvěře naznačoval, že se tady něco děje.
Už pomalu zapadlo slunce za Pálavské vrchy, když slavnostní fanfáry oznamovaly všem přítomným, že hon končí, ale pro knížete znamenal velké překvapení. Na pasece před ním leželi čtyři zajíci a pět bažantů, což byl výsledek honebního snažení všech účastníků honu.
Knížepán si okamžitě nechal přivést hajného, předvedl mu výsledek honu a aniž by se ptal, proč se tak stalo, nechal ho vysvléknout a nahého ho nechal přivázat k silnému dubu, a pravil mu:
"Ty, člověče, už nejsi můj hajný, tys pytlák obyčejný a zloděj hrabivý. Do rána budeš přivázán k tomuto statnému dubu, a pokud se rána dožiješ, můžeš jít, kam se ti zlíbí, ale tady už tě nechci vidět." Hned jen co náhončí nahého hajného přivázali ke stromu, vrhly se na jeho nahé tělo stovky komárů, kterých vlivem jarního rozlévání se řeky Dyje bylo miliony v celém okolí lednického panství a začali nedočkavě hajného krví plnit svá vyhladovělá tělíčka.
Kamarád hajného, když to viděl, usoudil, že to ten člověk nemůže přežít, tak se kamaráda snažil zachránit. Nepozorovatelně si stoupl za široký kmen dubu a snažil se svými dlaněmi krví nafouknuté komáry zabíjet, ale přivázaný hajnýmupravil.
"Nezabíjej ty, kteří se už napili, ty už nech na svých místech, ti už mně neublíží, Jak je zabiješ, na jejich místa sednou hladová, a tito mě dostanou do hrobu."
A právě tato slova slyšel nedaleko stojící kníže a hned přikázal: "Odvažte ho, ten člověk má pravdu, ten už se dost nakradl a napytlačil a určitě po dnešku dá lesu pokoj. Nový hajný by kradl a pytlačil daleko více, než tady ten starý, a to bychom na příštím honu nestřelili vůbec nic." A tak sloužil starý hajný dál svému pánu k jeho spokojenosti a ž do své smrti.
Zdeněk Pohl, Rakvice