Lichokopytník z třetihor je ze severu Čech (Benešovský deník)

Skonal na okraji velkého jezera, které se v období třetihorního miocénu rozlévalo od Ústí nad Labem ke Klášterci nad Ohří. Dnes by mu bylo okolo 20 milionů let. Našly se z něho jen zuby a kosti: prstní a záprstní, fragmenty ramenní kosti a prstní nástavec pro drápy.
Jsou to jediné pozůstatky, které po něm na území České republiky zbyly. Obr třetihor, vymřelý lichopytník, schizotherium. Vůbec poprvé v historii můžete jeho unikátní torzo teď vidět na výstavě "Příběh planety Země". V Národním muzeu v Praze probíhá až do 6. července.

Zvířata byla malého vzrůstu
V období třetihor, miocénu, na území dnešních severních Čech žila v bažinatém terénu okolo velkého jezera zvířata většinou malého vzrůstu. Prasata, různé formy jelenů, hojně druhů šelem, želvy, tapíři, koníci, norosorožci velikosti dnešního nosorožíka liberijského, ale také chameleon, gekon, různé druhy papoušků. To víme prokazatelně - jejich pozůstatky byly během posledních desetiletí na území největšího hnědouhelného dobývacího prostoru v České republice nalezeny.

Tento savec měl přes jednu tunu
Žil tu také savec, který v tomto prostředí svou velikostí kraloval. Jeho latinské jméno je schizotherium. Schizotherium bylo veliké jako dnešní los a vážilo asi 1000 až 1200 kilogramů. Šlo o lichokopytného býložravce s drápy na nohou. Rekonstrukci zvířete vytvořil ve své knize Zaniklá sláva savců společně s Pavlem Majorem profesor Oldřich Fejfar. Model zvířete v životní velikosti naleznete na výstavě v Národním muzeu.

Subtropy jako dnes na Floridě
Jak vypadala krajina, v níž schizotherium žilo? Byla bažinatolesnatá, subtropického rázu, kde rostly hlavně jehličnany, konkrétně patisovce. "Připomínala dnešní bažinaté prostředí na Floridě," vysvětluje paleobotanik Národní muzea Milan Libertín.
"Později, ve svrchním terciéru, se klima ochladilo a nastoupily opadavé lesy s vrbami a olšemi, proto v celé Euroasii, Severní Americe a dokonce i v Africe vymizela subtropická zvířata," dodal paleobotanik. To už jsme se však dostali daleko.

Vymřelá linie lichokopytníků
Vraťme se ke schizotheriu, jehož kosti se našly u Klášterce nad Ohří. "Patřilo k vymřelé linii lichokopytníků, takže v současné přírodě nemá analogii. Bohužel nevíme, jak toto zvíře zahynulo. Poznat se to dá z otisků zubů na kostech, ale v tomto případě na nich žádné nejsou," říká paleontolog Národního muzea Boris Ekrt.
"Přesně nevíme, čím se živilo. Teorií je více: mohlo drápy, které byly skoro kopýtky, vyhrabávat potravu ze země, případně mu drápy pomáhaly v pohybu," vyjmenovává možnosti Boris Ekrt. "Určitě měla tato zvířata mohutnou trávicí soustavu," dodává.

Sběratel kostí zapojil celou rodinu
Až neuvěřitelně zní okolnosti nálezů kosterních pozůstatků tohoto zvířete, které jsou teď k vidění na výstavě Příběh planety Země v pražském Národním muzeu. Kosti pocházejí ze sbírky geologa Dolu Bílina Zdeňka Dvořáka, který se se čtenáři Deníku podělil o své zážitky.
"Měl jsem babičku v Klášterci nad Ohří, za níž jsem se svými dětmi jezdil. Nastudoval jsem si informace o tom, jak to tam v období třetihor vypadalo a debatoval se zdejšími geology. A tehdy jsem uslyšel větu: Větší savci se zde nevyskytovali. Řekl jsem si, že se její pravdivost pokusím prozkoumat," vzpomíná na začátek svého výzkumu u Klášterce Zdeněk Dvořák.
Tehdy jeho čtyřletá dcera Petra při jedné z návštěv třetihorního podloží našla větší kost. "Když jsem ji ukázal profesoru Oldřichu Fejfarovi, jedné z nejuznávanějších světových kapacit na třetihorní savce, měl podezření, že jde o zvíře z rodu chalikotherium. Pak jsme na místě našli další kosti: části zubů, čelisti, nohou a rukou a části drápů," rekapituluje geolog, který - než se po vojně dostal jako absolvent Střední školy hornické v Duchcově ke své profesi - se nejprve zajímal o archeologii. Což se mu pro systematický výzkum náramně hodilo. "Hojnost nálezů a jejich pestrost byla způsobená tím, že jsem měl archeologické návyky, a tak se celá rodina vedle sebe plazila po zemi za každého počasí. Nešlo tam kopat. To, co jsme našli, vyseparoval déšť," vysvětluje. Lokalitu, v níž během dlouhých dvaceti let Zdeněk Dvořák se svou manželkou a dětmi vysbíral fragmenty 150 druhů zvířat z období miocénu, tedy doby před zhruba 20 miliony let, bílinský geolog tajil. Zcela pochopitelně, nechtěl, aby došlo k její devastaci. Zničení se ale tento "paleontologický ráj" stejně nevyhnul. Nemohl však za to člověk, ale sama příroda...

Sesuv zeminy vše znovu pohřbil
V roce 2000, 23. března, došlo v lokalitě, která tolik napomohla poodhalit obrázek života v třetihorách, k sesuvu zeminy. A všechno bylo znovu pohřbeno. Lokalita začala ujíždět do šachty. Nyní je území přehrnuté ornicí.
"Nedá se najít ani kostička," věcně konstatuje Zdeněk Dvořák.
Proč se právě tady, u Klášterce nad Ohří, našlo tolik kostí? Podle Dvořáka zde bylo na břehu obrovského jezera napajedlo, které se takto nádherně zachovalo a podobné nikde jinde na našem území objeveno nebylo.
"Vždy jsme nacházeli rozlámané kusy kostí, které prošly trávicím traktem," poznamenává zajímavou skutečnost Zdeněk Dvořák. Co to znamená? Jednoduše, že zvířata jiní zástupci zdejší fauny sežrali - ať už živá či mrtvá - a jejich zbytky voda odnesla do jezera a uložila v bahně.
Že existují naprosto nečekané náhody, se přesvědčil ve chvíli, kdy první nalezenou kost pravěkého lichokopytníka porovnal s kostí objevenou v klášterecké lokalitě profesorem Fejfarem. Věřte nevěřte: oba kusy do sebe perfektně zapadly!

Příbuzné chalikotherium
Za zmínku stojí ještě jeden pozoruhodný fakt. Podle Borise Ekrta patří schizotherium do širší skupiny chalikotherií, která mají rovněž svého zástupce. Schizotherium je vlastně podčeleď chalikotheria. Mají velmi podobný chrup, i když si stavbou těla, délkou končetin a jejich zakončením příliš tyto druhy podobné nejsou.
Chalikotherium vážilo asi 800 kilogramů, bylo vysoké asi dva metry a vyznačovalo se nízkým těžištěm, protože přední končetiny mělo výrazně delší než zadní. Zakončovaly je zahnuté asi třicet centimetrů dlouhé drápy. Chalikotherium se tudíž pohybovalo po kloubech. Drápy mohly zvířeti, jež bylo vzdáleně podobné dnešnímu lenochodovi, sloužit k přitahování stromových větví a slabších kmenů.
Celé zachovalé kostry chalikotherií, asi šedesát, byly objeveny v jeskyních na Slovensku, v Děvínské Nové Vsi u Bratislavy. Neporušeny zůstaly, protože do jeskyní se šelmy, které by zvířata roztrhaly, nedostaly...

Konec před 15 miliony lety
Schizotherium celosvětově vyhynulo před 15 miliony lety, na území České republiky ještě o něco dříve.
Změnily se podmínky pro život, kterým se ani tato subtropická zvířata nedokázala přizpůsobit.
Na rozdíl od koňovitých, kteří se přizpůsobili a přešli do stepí.
Tam se jim na končetinách vyvinulo z jednoho prstu kopyto.

Výtvarník Jiří Svoboda z Mostu si maluje život od starohor po třetihory
Narodil se 5. 5. 1965 v Pelhřimově. V roce 1983 absolvoval Střední polygrafickou školu v Rumburku. Paleontologie ho zajímá již od útlého dětství, od okamžiku, kdy se mu do ruky dostala kniha Josefa Augusty "Z hlubin pravěku" s fantastickými rekonstrukcemi Zdeňka Buriana. První výstavu uspořádal společně s preparátorem Jaroslavem Bažantem v Oblastním muzeu v Mostě v roce 2002. Po této výstavě začal spolupracovat díky Frederikovi Velínskému z Českého rozhlasu Sever s předními českými paleobotaniky, zkoumajícími v té době karbonské naleziště Ovčín u Radnic na Plzeňsku. Tato spolupráce trvá dodnes. Dále vystavoval v Teplicích a potom v Národním muzeu v Praze. V této době je možno vidět některé jeho obrazy například v Muzeu Ivo Chlupáče na Přírodovědecké fakultě Univerzity Karlovy nebo v Národním muzeu jako součást probíhající výstavy Příběh planety Země. Nebo můžete navštívit jeho webové stránky www.paleoart.cz. Rekonstrukce Jiřího Svobody se objevují hlavně v odborných časopisech jak domácích, tak i zahraničních - Vesmír, Bulletin of Geosciences, Review of Paleobotany and Palynology, National Geographic a knihách: Dobývání uhlí na Kladensku, Paleobotany. Píše také články doprovázené ilustracemi do časopisu pro mládež ABC.