Zajíci se honcují, zima brzy skončí (Haló noviny)

Že nevíte, co že ti zajíci dělají? No přeci to, co z jara většina živých tvorů. S prvním příslibem jarních dnů se začínají prohánět ve skupinkách po polích. Všímavější pozorovatel může spatřit několik zajíců pronásledujících jednu zaječku. Zajíci také často mezi sebou soupeří a nejednou dojde i na tvrdou rvačku. Kousání, škrábání a fackování předními tlapkami je pak na denním pořádku.
A právě takovým zaječím námluvám se říká honcování.
Zajíc polní je jedním z našich nejtypičtějších divokých zvířat.
Poznáte ho snadno podle štíhlého těla, výrazných uší zakončených černou barvou hnědavé srsti a světlého břicha. Při pohybu má zajíc výrazně delší zadní nohy než přední. Životním prostředím, které nejvíce vyhovuje zajíci, jsou otevřená pole. Má-li vhodné potravní podmínky, obývá však i lesní celky. Zajíc je poměrně stálý a věrný svému území. Mezi místem úkrytu a pastvou se přesouvá po pěšince zvané ochoz. Je především nočním živočichem, ale v přírodě se s ním setkáváme poměrně často i za dne.
I když se teď prohání po polích ve skupinkách, kromě období páření je zajíc samotář. Ale honcování probíhá u zajíců v několika vlnách od února do září. Zaječka je březí 6 týdnů a pak vrhá 2 až 5 mláďat. Vrhy bývají 3 až 4 do roka. Mláďata se rodí plně osrstěná a na rozdíl od mláďat králíka divokého vidí.
Ne všichni mladí králíčci se ale dožijí dospělosti. Zajíc má v přírodě řadu nepřátel, kterým se může bránit pouze útěkem. Dokáže utíkat až sedmdesátikilometrovou rychlostí a díky svým delším zadním nohám se mu nejlépe běží do kopce. O umu kličkovat se zmiňovat ani nemusím. Ale loví ho také jestřáb, výr a orlové. Napadne-li ho dravec v otevřeném terénu, odkud nemůže utéct do křovin nebo lesa, je jeho osud zpečetěn. Napadený nebo chycený zajíc se ozývá hlasem strachu, úzkosti a bolesti. Myslivci říkají, že hlasitě naříká a vřeští.
I když je zajíc polní jedním z našich nejtypičtějších zvířat, bohužel i on je díky nejrůznějším činnostem člověka ve velkém ohrožení. Díky novým zemědělským postupům na území mnoha evropských států jeho populace v minulých letech drasticky poklesla. Dříve docházelo k jeho přemnožení (hustota byla až 2000 zajíců na 1000 hektarů) a dovedl tak působit velké škody zemědělcům i lesákům. Dnes už jsou často téměř vzácností. A nejen zemědělství je vinno z jeho ubývání. Tisíce zvířat skončí ročně i pod koly aut. Přesto zůstává zajíc nejdůležitějším druhem naší drobné zvěře, a proto by si zasloužil i více lidské pozornosti a opatrnosti.