Dlouhá zima a hledání potravy zvěř vysiluje a ohrožuje (Prachatický deník)

Letošní vysoká sněhová pokrývka komplikuje život nejen lidem, ale také volně žijící zvěři. Přes vysokou vrstvu sněhu se zvěř nemůže dostat k potravě, sníh také stěžuje pohyb zvěře. Myslivci, kterým je péče o zvěř svěřena, se tak musí snažit dvojnásobně. Abych se přesvědčil, jak náročné to je, strávil jsem jedno odpoledne s Františkem Hodinou v revíru mysliveckého sdružení Stráž Lažiště, jehož je František Hodina členem.
Za tu dobu jsme stihli objet několik krmelců a krmných míst, spatřili několik kusů srnčí zvěře a tři muflony, které jsem do té doby viděl ve volné přírodě pouze dvakrát. Prvním místo, na němž jsme se zastavili, leží mezi Lažišti a Žárovnou. Zvěři jsme nesli jablka, seno tam totiž donesl kolega z mysliveckého sdružení.

Koroptev se vrací
"Tady na tom místě přikrmujeme hlavně srnčí zvěř. Naše sdružení kupuje na zimu obvykle zhruba sedmdesát metráků obilí, především ovsa a v menší míře ječmene. Jadrné krmivo zkrmujeme přibližně od září do konce ledna. Z tohoto krmení si zvěř dělá zásoby, které by jí měly vystačit s dalším dokrmováním do jara. Později už se krmí především dužnatým krmivem - sem patří právě jablka, kapusta, topinambury a další plodiny - nebo krmivy objemnými, což je seno nebo siláž. Zejména siláž má srnčí zvěř velmi ráda," vysvětloval u krmelce František Hodina.
Upozorňoval dále, že několik set metrů od krmelce se obvykle drží hejnko koroptví, ptáka, který byl zcela běžný do padesátých let, česká krajina jím byla proslulá, a koroptví se tehdy střílely miliony. V současné době je koroptev přísně chráněná a vyskytuje se ojediněle. Myslivecké sdružení z Lažišť se každý rok snaží koroptev vypouštět zpět do volné přírody, dotací na tuto činnost přispívá i Jihočeský kraj. "To, že se tady to hejnko drží, znamená, že to není marná snaha. Myslivost není jen o střílení, jak si mnozí myslí, ale je to právě šetrné hospodaření se zvěří, při kterém by se nic nemělo přehánět," vysvětloval dále Hodina.

Stopy ve sněhu
Hlubokým sněhem, ve kterém mé polobotky těžko mohly stačit, jsme se probrodili zpět k autu, a zamířili za Kratušín, na samé hranice Lažišťského revíru. František Hodina nemá toto místo svěřené do péče, ale jak sám říká, jezdil okolo, a když viděl skupinky zvěře ve sněhu, rozhodl se, že jeden balík siláže zaveze i tam.
Že zvěři chutná, jsem se mohl ujistit na vlastní oči, protože při míjení krmného místa skupinka několika kusů srnčí zvěře právě hodovala. Pokoušel jsem se o fotografii, ale zvěř byla proti a zmizela v lese. Z četných stop bylo ale jasně patrné, jak hojně je místo navštěvované. "Když je tak vysoký sníh, je pro zvěř velmi namáhavý jakýkoli pohyb. Přesouvání při hledání potravy ji velmi vysiluje a zbytečně ztrácí energii, proto je nutné, aby bylo krmných míst v revíru co nejvíce a také, aby nikdy nebyla prázdná. Bohužel i to se stává, někteří myslivci se ženou spíše za tím, aby získali povolení k odstřelu, než aby trávili čas v lese při přikrmování. Naštěstí jich je ale menšina," popisoval Hodina s tím, že pomoci zvěři v zimě může každý, kdo má zájem a myslivci to uvítají. "V tomto období je ale nutné dávat zvěři opravdu jen seno, nejlépe ručně sklízené. Srnčí je hodně vybíravá zvěř, okusuje jen ty drobné lístečky, které se při mechanické sklizni často olámou. Vysoké je to jedno, ta si pochutná i na tvrdších částech," vysvětloval Hodina. Jadrným krmivem se prý udělá v tomto období více škody než užitku, může totiž způsobit zvěři zažívací potíže, které mohou v nejhorších případech vést až k jejímu úhynu. Při vysokém sněhu mohou být pro zvěř nebezpeční i volně pobíhající psi, kteří zvěř zbytečně ruší. "Vodítko by mělo být při návštěvě lesa se psem samozřejmostí," doplnil Hodina.

Chutná siláž i jablka
I na hranici revíru jsme zvěři přinesli seno a jablka, kterými také zvěř nepohrdne. "Dokonce jsem letos na Lhenicku kupoval jablka, která zůstala na stromech, za padesát halířů. A byla hned pryč," vyprávěl s úsměvem Hodina, když jsme nasedali do auta a mířili k dalšímu krmnému místu, které se nachází v blízkosti řeky Blanice při silnici na pilu v Podedvorech. "Mohli bychom tam vidět i muflony. Ti k nám prochází ze sousedních revírů, hlavně z toho na Černé hoře. Tam jich mají dostatek, dokonce mají daný i kmenový stav, takže tuto nádhernou zvěř i střílejí. To se u nás stane jen občas," lákal mě Hodina a já se začínal těšit, že nějakého muflona opravdu uvidíme.

Lišek je příliš
Když jsme ale dorazili na místo, nebyla v okolí žádná zvěř, jen na újedi, která byla přichystána pro lišku, sedělo káně, které se těžce zvedlo, jakmile jsme zastavili
Lišek mají Lažištští myslivci v revíru hodně a dost jich také střílejí. Hodina přitom uznává, že je liška v revíru užitečná. "Říká se, že na pět set hektarů by liška být měla, odklízí totiž mršiny a loví myši. Ale my máme šestnáct set hektarů a střílíme třeba i čtyřicet lišek za rok. Je to podobné jako s černou zvěří, ta je také přemnožená," vysvětloval Hodina s tím, že na třech lokalitách v revíru registrují také chráněného rysa ostrovida. "I ten do naší přírody patří, ale musí to být v rozumných stavech. Za poslední měsíc jsme našli už čtyři kusy stržené srnčí zvěře. Při tomto počasí má rys lov velice usnadněný," upozornil Hodina.
Na místě u Blanice jsme zvěři vytahali seno z balíku a zkontrolovali korýtko se zrním právě pro černou zvěř. Korýtko bylo přikryté prknem. "Je to právě proto, aby se ke krmení nedostala srnčí. Ta si to prkno neodsune. Divočáci to ale ucítí a v klidu prkno shodí. To, že je korýtko přikryté, znamená, že černá krmeliště v noci nenavštívila," zasvěcoval mě Hodina do myslivecké praxe.

Tak přeci mufloni!
Opouštěli jsme poslední krmné místo a František Hodina mě chtěl zavézt zpět do Prachatic. "Koukni se, tamhle na kopci je nějaká zvěř, to by mohli být mufloni," upozornil mě Hodina a my po polní uklouzané cestě do vrchu zamířili kolem zvěře. Byli to mufloni, jeden mladý beran a dvě ovce. Nechali nás přejet, my ale nedojeli až na kopec, museli jsme dolů couvat. Mufloni samozřejmě zmizeli.
A já se vracel domů plný zážitků z překrásné spící šumavské přírody a s příjemným pocitem, že jsme přeci jen něco udělali pro zvěř, která na konci zimy trpí hladem. Člověk nemusí být myslivec, aby zvěři pomáhal. Stačí, aby se díval kolem sebe. Každý totiž může odnést do lesa třeba zbytky suchého chleba, které by jinak skončily v popelnici, nebo může pro zpěvné ptáky pověsit za okno kus loje. Zvěř nebo ptáci se nám za naší pomoc mohou odvděčit vzácnými pohledy do jejich života.