Poklekněte, myslivci ... (MF plus)

Košík s bramborami, ošatka zrní, mísa koláčů, cosi tekutého, pasovací nůž - tohle a ještě další atributy úrody nese sedmičlenná delegace myslivců, tedy, abychom byli přesnější, šesti Nimrodů a jedné Diany, k oltáři kostela Narození Panny Marie. Ten má dnes trochu neobvyklou výzdobu stejně jako postranní oltáře a lavice plně obsazené věřícími. Čerstvé chvojí v kombinaci s větvičkami s podzimně zbarveným listím je všude. Jen u oltáře mezi ním trůní jelení paroží s dřevěným křížem. Dary přírody i s pasovacím nožem, naskládané okolo paroží, pak posvětí Bronislav Ignác Kramár, O. Praem, opat želivský. Svatohubertská mše má svá pravidla.
Slouží se k poctě všech, kteří mají něco společného s lesem.
SLAVNÍ V ŽELIVĚ
Klášter řádu premonstrátů je dominantou Želiva a dodává místu ještě větší barvitosti, která má díky rozložení v malebném údolí řek Želivky a Trnávky krásy už tak na rozdávání.
Želiv si oblíbili v době nedávné tací umělci jako Bohuslav Martinů, Gustav Mahler či Josef Čapek. První členové řádu premonstrátů sem přišli v polovině dvanáctého století. To, že tu působil i Jan Želivský, jej před pleněním husitů nezachránilo. Stejně tak nebylo moci, která by zdejší řádové bratry ochránila před komunisty a jejich policií.
Psal se rok 1950 a z kláštera se stalo jakési sběrné místo internovaných řeholníků. Pak zde našli útulek pacienti psychiatrie. Ti tu setrvali do roku 1992. Od té doby se místní premonstráti snaží zvládnout téměř nemožné - řád dostal zpět zdevastované budovy, ale nikoli možnost na jejich opravu vydělat a pak jejich provoz financovat. Přitom vůle být užitečný okolí - i vzdálenému - tady je. Z kláštera by opět mělo být kulturní a vzdělávací centrum nejen pro katolíky. Že by byl zájem, dokládá i lidmi nabitý kostel při svatohubertské mši.
PŘEVLÁDÁ ZELENÁ
Je zajímavé rozhlédnout se po těch příchozích. Z plného parkoviště před kostelem je jasné, že sem nepřišly jen babičky o holi. Ty ostatně většinou přivážejí jejich synové, otevírají jim dveře, pomáhají jim nejdříve vyndat hůl, pak opatrně vstát a s povzbudivým úsměvem si vyslechnou několik zaúpění a povzdechů i postěžování tu na kyčel, tu na málo ohebná kolena. Hudebníci - trubači z lesní správy v Javorníku ve Slezsku - už ladí u svých aut nástroje. Spokojeni přicházejí vedeni řádovým bratrem Petrem na své místo po pravé straně oltáře, aby byli všem pěkně na očích. Přípravy vrcholí, teď je potřeba ještě odmeknout schody na kůr, ten správný klíč, pěkně starobylý, ne a ne rozeznat mezi těmi ostatními, další řeholník kmitá sem a tam, aby donesl ten správný... Zástup příchozích sílí, převládá v něm zelená barva. Klobouky s kančí štětkou za krempou putují z hlav do ruky a pak se přitištěny k hrudi mírně uklánějí i se svým majitelem, potřásá se rukama, přeje se "lesu i lovu" požehnání. Babičky už mají svá místa dávno obsazena, doplňují je další příchozí, jiní se rozesazují v postranních lodích kostela, své diváky a posluchače má už i zábradlí na ochozech.
Růžolící tváře místních, které svědčí o každodenní práci pod širým nebem, obleky pamatující svatbu či lesácká uniforma, ale mezi tím i minisukně, kozačky a bundička s kožíškem, které také něco pamatují, avšak najednou působí jako z módní přehlídky obchodního domu Kotva.
CHRÁM PŘÍRODY
To už ale z klauzury pomalu kráčejí ti nejdůležitější - především opat Bronislav Ignác Kramár a provizor Jáchym Jaroslav Šimek, celebrant a koncelebrant dnešní mše.
Dnes na ní nebudou znít varhany, ale lesní rohy a zpěv myslivců. "Poklekněte, myslivci, na kolena," zní slova písně.
Výzva na přítomné platí. Poslechnou a asi v duchu přemýšlejí nad dalšími slovy: "Zpytujte své svědomí."
Lesní rohy zní pod klenbou kostela opravdu majestátně, skoro tak jako v chrámu přírody. Však toho ve své promluvě využívá i Jáchym Jaroslav Šimek, O. Praem. Připomíná mimo jiné svůj pobyt v Austrálii, odkud si přivezl i štólu v barvě zelené, která odpovídá té australské národní i liturgické nedělní v mezidobí. Na jednom cípu má klasický kříž, na druhém pak čtyři hvězdy Jižního kříže, souhvězdí mořeplavců v jižních mořích a nejmladšího kontinentu. Však se tam na něj také často díval. "Když jsem byl pod tím hvězdnatým nebem a uvědomoval si všechnu tu krásu díla Stvořitele, říkal jsem si: To je právě to, co po nás Bůh chce. Abychom byli krásní. Ne navenek. Abychom byli krásní především uvnitř," zněla ve stručnosti myšlenka promluvy. Krásný kraj není ale jen v Austrálii, pochopitelně je nádherný i u nás a právě myslivci mají tu výhodu, že se v něm často pohybují. Ocitají se tak každý den v chrámu přírody. Je tu připomenut i sám svatý Hubert. Žil na přelomu 7. a 8. století v Akvitánii a nejraději se bavil lovem. Na jeden takový vyrazil i na Velký pátek, v den, kdy mu při porodu zemřela žena. Spatřil však jelena se zářícím křížem a zaslechl hlas, který ho varoval před zábavou vystlanou cestou do pekla. Stal se knězem a díky osobní statečnosti byl později prohlášen za svatého. Je patronem nejen myslivců a lesních dělníků vůbec, ale i matematiků...
K nám se dostalo uctívání svatého Huberta v 17. století díky Františku Antonínovi hraběti Sporckovi a dnes opět sbližuje svět víry a svět sekulární. FANFÁRY NEBESKÉ...
Mše končí, želivský opat odchází zpět do klauzury, po cestě ještě žehná, ale lesáci z Javorníka musejí ještě přidávat. Posluchači tleskají, nechtějí je pustit a není divu - tihle muži v zelených uniformách už vyhrávali i před papežem ve Vatikánu nebo v římském biskupském kostele svatého Kříže Miloslava kardinála Vlka. Mnohé ani nezlákalo pozvání otce-provizora Jáchyma na gulášek a pivo. "Je to dobré pivo, plzeňské, není to to naše," ujišťuje s notnou dávkou sebekritiky, protože zdejší pivo své zákazníky také mělo. Guláš je dvojí, na výběr je i kančí a k němu vynikající chléb, lepší než nějaký dort, a dobře chlazená plzeň.
A ještě něco - otec-provizor každého příchozího vítá a nabízí sklenku nádherně vonící slivovičky. Přemlouvá s úsměvem a když někdo jeho pozvání přijme, vykouzlí mu na tváři úsměv ještě spokojenější.
Řádoví bratři jsou už převlečení a kmitají v kuchyni, odnášejí nádobí, myjí a nosí čisté tam, kde se vydává sváteční svatohubertský guláš, dodávají stále nové krajíce chleba, kterého se hned tak někdo nenasytí. Mezi stoly v refektáři se pohybuje jeden z místních myslivců se sklínkami a slivovicí, pomalu se však hlahol zklidňuje, hosté odcházejí, ale dělají chybu, protože javorničtí lesáci ještě přicházejí zahrát panu opatovi, který z klauzury schází dolů do ambitu. Klenba ambitu nese zvuk rohů a provizor Jáchym si pochvaluje, jak je to krásné.
"Těším se do nebe, tohle je předzvěst," povzdechne s dojetím. Ani nechce trubače pustit. "Ještě jednu, krátkou, když je tu s námi bratr opat," spíná v prosbě ruce.
Nelze mu nevyhovět, lesáci dují ve své rohy fanfáry, místní se ještě chtějí s želivským opatem na památku vyfotografovat. A připít si slivovičkou.
Na tuhle neděli, kdy se sloužila svatohubertská mše, tu budou dlouho vzpomínat. Přinejmenším do první listopadové neděle příštího roku, kdy si dají repete.