Smrt na lovu (Instinkt)

Z Chotěšova v okresu Plzeň-jih je to do Týnce, co by kamenem dohodil. Uzoučká asfaltka tam končí. Kluše po ní školák, druhý šlape vedle něj na kole. Zastavím před nimi: "To neštěstí, co k němu tady před pár dny došlo - vy jste toho chlapce znali?" Kluk na bicyklu odpoví: "Já ho znal dobře. Byl to kámoš, jezdil s rodiči do Týnce na chalupu. Ale nemůžu o něm mluvit. Je mi zle, když na to pomyslím."
Týnec je vesnička chalupářů s několika stálými obyvateli a kapličkou. Do sousedních Hoříkovic odtud vede polní cesta. Po ní si v sobotu 19. září v podvečer vyšli táta s třináctiletým synem na lov divokých holubů. Ptáci se krmili v lánu uschlých slunečnic hned za tamními ploty. Když jsem na místo činu došel já, byly už slunečnice posekané, v tu osudnou sobotu se však tyčily do dvoumetrové výše. Jak přesně ke smrti hocha došlo, zatím šetří plzeňská kriminálka. "Na případ je uvaleno informační embargo," říká do telefonu poručík Libor Pilař, "čekáme na výsledky balistické expertízy."
Smrtící zbraní byla bezpochyby brokovnice. Lovec z ní vystřelil na nízko letícího hřivnáče a trefil syna. Ten seděl před ním a vztyčil se právě ve chvíli, kdy otec stiskl spoušť. Jiná verze praví, že pobíhal mezi slunečnicemi. Zásahu do hlavy každopádně na místě podlehl. Jména aktérů není možné sdělit, vyšetřování probíhá.

Svědkové dramatu
Podle jiného scénáře figurovaly v případu brokovnice dvě. Buď měl chlapec svoji, nebo dělal tátovi nabíječe. "Lovci, samozřejmě dospělí, takový systém někdy praktikují," připouští Josef Pubal, mediální pracovník Českomoravské myslivecké jednoty. "Umožňuje střílet bez ustání."
Buď jak buď, otec přitom nedodržel hned několik předpisů. Nezletilý nejen že nesmí manipulovat se zbraní, ale na lovu vůbec nemá co dělat. Když už ho přející táta přibral, měl držet kluka při střelbě za sebou. Další porušené pravidlo velí, že "je zakázáno střílet na nízko letící zvěř". Z pole přímo pod nohama se zvedají holubi a prst na spoušti svrbí - to si dovedu představit i já, laik. Jenže pálit na cokoli v oblasti horizontu je smrtonosné. Tolik bezpečnostní zásady ze sídla myslivecké jednoty, ale vraťme se do Hoříkovic za svědky dramatu. Paní v zástěře přede mnou beze slova přibouchne okno. Sedlák na dvoře vedlejšího statku zavrčí: "Co chcete?" Mávnu rukou, že raději nic. "No proto," odtuší výhružně. O tragickém podvečeru nikdo mluvit nechce. Výjimkou je Jana Vejvodová, kterou zkrušení sousedé označí za starostku. Prohlásí skromně: "Starostkou nejsem, ale vesnici mám v merku."
Nikdo prý neví, co se na poli přihodilo, otec se synem tam byli sami. Paní Vejvodová slyšela vrtulník přistávající na návsi a viděla otce, který obcházel kolem s hlavou v dlaních. Občas mu nohy vypověděly službu a padl na zem. "Zabil jsem svoje dítě," sténal. Přijela sanitka a lékař odvezl oba rodiče na psychiatrii do Fakultní nemocnice v Plzni. Pak se ještě jednou vrátil a podal tišící lék chlapci, který hodinu před neštěstím s obětí střelby jezdil na čtyřkolce. Vyprávění paní Vejvodové naslouchá i mladík, který na nedalekém stavení opravuje omítku. Sám prý otce viděl minulý týden na nákupu ve Stodě. "Vždycky to byl vysoký chlap, ale teď chodí sehnutý... A je úplně vyzáblý... A vůbec," zoufale mávne rukou.

Antický chór
Na ústředí myslivecké jednoty se říká, že lovec zastřelí nešťastnou náhodou vlastní dítě jednou za sto let. Přesto se vloni 10. září ve vsi Oskořínek na Nymbursku stalo totéž, co v Hoříkovicích. Myslivecký hospodář Zdeněk Karásek zastřelil na lovu kachen brokovnicí třináctiletou dceru Veroniku. Zdrcený muž stanul letos v březnu před Okresním soudem v Nymburce a soudce Václav Krejčík upustil od potrestání. Soudce jsem navštívil. Je to starší zkušený právník, který se na hrůzný případ pamatuje do detailu. "Soudil jsem grázly i zoufalce, kteří při automobilové nehodě zavinili smrt manželky," říká, "ale tak zlomeného člověka jsem neviděl."
Vysvětluje, že účelem trestu je chránit společnost, jenže v této kauze nefiguroval nikdo, před kým by bylo nutné ji chránit. Byl tu jen člověk zničený na celý život. Provinil se pouze tím, že vzal nezletilou na lov. Poté se nešťastníka chopilo soukolí strašlivých náhod. Posuďte sami. Soudce mi dal k dispozici kopii rozsudku. Je napsaná typickou "právničtinou", tedy jedinou nekonečnou větou, která připomíná chór antické tragédie: "Obžalovaný Zdeněk Karásek je vinen, že dne 10. 9. 2008 v době od 19.58 hodin do 20.00 hodin v katastru obce Oskořínek na poli zvaném Zmotal u strouhy Ronovka při lovu kachen na tahu jako myslivecký hospodář nesplnil svou povinnost vyloučit z účasti na lovu nezletilé osoby do 15 let, v místě střelby ponechal svou nezletilou dceru Veroniku Karáskovou, nar. 13. 2. 1996, přičemž nezajistil řádně její bezpečnost a jako střelec nedbal zvýšené opatrnosti při zacházení se zbraní samonabíjecí brokovnicí Browning Gold Hunter, a při výstřelu vedeném nad svou hlavou se zvrátil dozadu, ztratil rovnováhu, začal nekontrolovaně padat na záda, přičemž mu z levého předloktí zbraň vypadla, prst pravé ruky zůstal v lučíku a v okamžiku, kdy se při jeho pádu zbraň otočila, vlastní vahou zmáčkl spoušť a ze zbraně vyšel výstřel a brokový roj zasáhl přímo za ním na poli sedící nezl. dceru Veroniku z bezprostřední blízkosti přímo do středu hrudi, čímž utrpěla střelné poranění, kterému na místě podlehla."

Děvče necháme spát
V odůvodnění rozsudku stojí, že svědek Václav Kurka stál asi padesát metrů od Karáska. Střílel a ostatních si nevšímal. Vtom další svědek Václav Brzák začal křičet, ať jdou všichni k němu. Viděl, jak Brzák telefonuje, Karásek klečí a na zemi leží jeho dcera.
Rozhodl jsem se, že zajedu do Oskořínku a nechám si drama přetlumočit z pohledu Václava Kurky. "Nechme už to děvče spát," říkala paní Kurková, a když jsem konečně nalezl i svědka na druhém konci vsi, i on mínil, že Verunka už toho zažila dost a žádné další řeči už jí nepomohou. Ať se prý jedu podívat na místo, kde se to stalo. U strouhy zvané Ronovka je památníček.
Kámen s fotkou usměvavé holčiny stojí na břehu kanálu, kam místní myslivci vysazují kačeny a pak je zase střílejí. Kolem se rozkládají smutná holá podzimní pole. Pod kamenem leží kromě květin také plyšoví medvídci, které měla dívka pro štěstí. Natrhal jsem kolem strouhy něco zeleného, položil to ke kameni a jel odtamtud pryč.

Čísla a moc pekelná
Podle Josefa Pubala z ČMMJ se po lesích a nivách České republiky pohybuje přibližně sto tisíc lovců. Jsou to lidé, kteří vlastní zbrojní průkaz a lovecký lístek. Nemusejí být všichni členy myslivecké jednoty, organizace jich sdružuje 95 tisíc. Je to po zahrádkářích a rybářích třetí největší občanské sdružení Česka. V Oskořínku jsem ostatně viděl, jak duch myslivosti v těchto dnech prostupuje celou ves. Mladíci táhnou s flintami na kačeny, za každým plotem kňučí dychtivý ohař.
Pubal se zamýšlí nad tím, kolik výstřelů z loveckých zbraní padne v Česku za rok. Vychází ze statistiky odstřelených kusů (měsíčník Myslivost, č. 9/2009). Tvrdí, že na skolení spárkaté zvěře (srnec, jelen atd.) potřebuje myslivec průměrně tři rány z kulovnice, na zabití drobné zvěře (zajíc, bažant, atd.) čtyři rány z brokovnice. Spárkatých u nás padne něco přes tři sta tisíc kusů za rok, tedy asi milion výstřelů z kulovnice. Malých se odstřelí něco přes milion, tedy čtyři miliony výstřelů z brokovnice. Suma sumárum, na jevišti české přírody zazní za rok pět milionů ran z pušek.
A pár z nich zabije v Čechách, na Moravě a Slezsku každoročně jednoho až dva lidi (viz box) a zhruba desetkrát tolik jich zraní. Je to hodně, nebo málo? V sousedním Rakousku zahynulo podle statistik ochránců zvířat v minulém roce při honech devět osob, v celém Německu dokonce čtyřicet.
Prostý pohled do evidence českých "smrťáků" ukáže, že dvě jejich příčiny se do omrzení opakují. První je nezajištěná zbraň, z níž vyletí kule třeba při zakopnutí střelce, druhou tragikomický fakt, že si myslivec při nočním lovu splete kance s kolegou. To vše častokrát pod vlivem alkoholu. Popsaná úmrtí jednoho chlapce a děvčete se nicméně fenoménu mysliveckých "čarostřelců" vymykají. Dovolíte-li nadsázku, musela při nich úřadovat vyšší, pekelná moc.

Nešťastná česká halali
Září 1996. Předseda mysliveckého sdružení v Mazelově na Českobudějovicku střílel na auto s domnělými pytláky a jednoho muže usmrtil. Krajský soud v Českých Budějovicích ho odsoudil k sedmi letům vězení.
Prosinec 1998. U Sudoměřic na Hodonínsku zemřel myslivec, kterého zasáhl do hlavy náboj z kolegovy zbraně. Lovec snímal z ramene pušku, která vystřelila. Prosinec 1998. Lovec skonal po zásahu do hrudníku při honu na divočáky v Milovicích na Prachaticku.
Září 1999. Při lovu divokých prasat u Libeřic na Chrudimsku myslivec zastřelil v kukuřičném poli kolegu.
Září 1999. Lovec pronásledoval kňoura a v šeru zastřelil muže, který pracoval na poli. Stalo se u Konice na Prostějovsku.
Listopad 1999. Při honu na Klatovsku postřelil místní myslivec hosta, lovce z Rakouska. Cizinec zemřel po převozu do nemocnice v Sušici. N Leden 2000. Lovec zastřelil kolegu při večerní čekané na Hodonínsku.
Březen 2002. Lovec z Luhačovic usmrtil při lovu divokých prasat ve Slopném na Zlínsku předsedu mysliveckého spolku.
Červenec 2004. Při návratu z lovu u obce Lípa na Zlínsku myslivec postřelil kolegu do břicha. Muž o den později v nemocnici zemřel.
Prosinec 2005. Myslivec zastřelil kolegu u Dobřánek na Plzeňsku.
Červenec 2006. V Hřebči na Kladensku číhal lovec na kance a zastřelil muže, který si vyšel na večerní procházku.
Prosinec 2007. Myslivec postřelil u Nové Hradečné na Olomoucku kolegu. Muž později zranění podlehl. N Září 2008. Myslivecký hospodář zastřelil při honu na kachny v Oskořínku na Nymbursku vlastní třináctiletou dceru.
Září 2009. Lovec usmrtil při lovu holubů u Hoříkovic na Plzeňsku vlastního třináctiletého syna.
Tomáš Čechtický