Houbařská sezona začíná (Frýdecko-místecký a třinecký deník)

Ale každý se nekamarádí s puškou a nestojí o revma v mlze u rybníka. Přesto jsou u nás lovci, kteří získávají bohaté úlovky, přímo trofeje. Houbaři. I ženy podléhají této lovecké vášni. Nedávno jsem poslouchal vyprávění české slečny působící na Novém Zélandě. Měla na starosti skupinu místních a vymyslela pro ně houbařský výlet do novozélandských lesů. Pro účastníky to bylo dobrodružství a exotika od prvního samostatného nálezu až po společnou konzumaci smaženice.
Nemusel jsem cestovat až k protinožcům. Stačilo letos v létě po každém deštíčku zajít do lesa a potkal jsem tam skoro vždycky sportovní paní s pejskem. Ten pořád po něčem slídil mezi listím a větvičkami a připomněl mi dávný nápad vycvičit psa na vyhledávání hub. Naše konverzace s paní byla krátká až jednotvárná. "Rostou?" "Nerostou. Sucho." Paní obvykle končila svou lesní obchůzku, když já teprve přicházel. Jednou jsem hned u prvních stromů našel zdravého masáka a vzápětí to hlásil přicházející paní. Neřekla nic. Bylo jasné, že oba považujeme masáka čili muchomůrku růžovou za pouhý doplněk jedině uznávaných hub, totiž hřibovitých.
Tak proběhlo celé léto. Koncem srpna zapršelo a hned nato jsem znovu vyšel na lov. Říkal jsem si, že to nebudu přehánět. Tři sta kroků do lesa a tři sta obloučkem zpátky, abych nevyšel ze cviku. Stejně nic...
Už jsem se vracel, když na mě juknul slimákem vykousnutý hřib. Pěkný macek. Než jsem ho očistil, uviděl jsem druhého a třetího. O dalšího jsem zakopnul, když jsem si pro ně šel. O pár kroků dál byly nové trofeje. Lovecká horečka. Jenže dalších padesát metrů nic. Ani padesát obloučkem zpátky k epicentru.
Prohlížel jsem nasbíranou hromádku. Žádná sláva. Sucho. A pak mi to došlo: už tudy prošla sportovní paní s vyhledávacím pejskem a to menší hnízdo hřibů mi tam nechala ze staré známosti. Abych věděl, že houbařská sezona konečně začíná.
Doma jsem hromádku zvážil. Měla slušných půl kila. Na dobrou smaženici právě akorát. Po příštím deštíčku už vyrazím najisto.