Myslivost včera, dnes a zítra (?) (Haló noviny)

Málokterý národ se může chlubit mnohasetletou tradicí snahy o systematickou péči o zvěř, vytváření pravidel pro její chov i lov, i svébytnou mysliveckou kulturou projevující se od výtvarného umění, hudby, architektury, až třeba po poetickou mysliveckou mluvu. V současné době vše nasvědčuje tomu, že některé tradice budou brzo zasunuty do vzpomínek pamětníků. Trvalá mediální masáž preferující tzv. ochránce přírody vytváří pejorativní obraz myslivce - vraha srnečků s něžnýma očima, člověka zasahujícího výkonem práva myslivosti do vlastnických práv majitelů nemovitostí, viníka škod, které zvěř působí na lesních a polních porostech, příp. opilce, který občas na honu zastřelí některého kolegu.
Změna společenských poměrů a nastolení tržních vztahů zasáhla i myslivost, i zde už jde na prvním místě o peníze a vlastnická práva. Pokusme se porovnat myslivost předlistopadovou a současnou: Zvěř byla v předlistopadové legislativě definována jako národní bohatství. Péče o ni byla svěřena dobrovolným společenským mysliveckým organizacím povinně sdružujícím všechny zájemce o výkon práva myslivosti. Tím zdaleka nebyl pouze lov, s nímž je často myslivost ztotožňována nyní. Myslivci pečovali o myslivecká zařízení, v zimě sušili seno a letninu, v zimě zvěř přikrmovali, a vlastní lov přednostně usiloval o selekci zvěře nemocné, přestárlé nebo přemnožené. Honitby, jejichž výměru stanovil stát tak, aby odpovídala potřebám chované zvěře z hlediska velikosti teritoria i úživnosti, respektovaly přirozené přírodní hranice, u zvěře s většími nároky na území byly vytvářeny chovatelské oblasti. Výhodou byla i skutečnost, že všechny lesní porosty byly spravovány profesní organizací Státní a vojenské lesy, pro níž byla chovaná zvěř spíše vizitkou než přítěží.
Změny přišly postupně, nadále pokračují, a tzv. lidoví myslivci si marně odmítají připustit jejich neodvratnost. Vlastnictví lesů a polí je nyní rozdrobeno mezi pozemky státní, s nimiž hospodaří s.p. Lesy České republiky, a zčásti i Vojenské lesy, s.p., a soukromé subjekty. A tak přestože je myslivost vykonávána na nemovitostech sdružených v honitbách, které nemusí korespondovat s vlastnickými právy, je pozice vlastníka honebních pozemků výrazně silnější než dříve. Nejen že má přednostní právo myslivost na svých pozemcích vykonávat, ale i v případech, kdy je pronajímá mysliveckému sdružení, může daleko více do jeho činnosti zasahovat, a také tak činí. Pro vlastníky lesa včetně státu se stal prvořadý zisk. Zvěř je obtěžuje, protože způsobuje škody na porostech a přináší i další omezení výkonu vlastnických práv. Vlastníci pozemků na jedné straně nerespektují doporučení k prevenci škod (výsadba atraktivních plodin v bezprostředním sousedství lesa, rozčlenění velkých lánů pásy, které by umožňovaly odlov černé zvěře, apod.), na druhé straně po myslivcích požadují náhradu škody způsobené zvěří na polních plodinách a okusem lesních porostů. Do toho vstupují někteří odborníci typu prof. Mrvy z MZLU Brno s tezí, že "zvěř do lesa nepatří", či naopak ochránci přírody bránící i nezbytné regulaci přemnožené zvěře. Vše je podřízeno zisku, a tak není divu, že i LČR, s.p. vytváří honitby, které spíše než přirozená teritoria pro zvěř respektují jejich ekonomické priority - např. hranice honitby mezi lesem a polem, a že při výběrových řízeních na pronájem rozhoduje výše cenové nabídky namísto plánu mysliveckého hospodaření. Přednost dostávají ti, co na to mají, zbohatlíci, kteří se předvádějí s flintou, a místo chovu preferují lov. Ostatně i "idomyslivci" musí uvažovat ekonomicky. Zaplatit nájem, škody zvěří a krmivo něco stojí. Často to řeší prodejem tzv. poplatkových lovů, a sami dostanou příležitost k lovu jen při významném životním jubileu. Ztrácejí motivaci, dochází k narušení přátelských vazeb i zájmu o přibrání mladých, kteří by ještě snížili jejich příležitosti.
Myslivosti chybí koncepce, a tak se prosazují různí "odborníci"obvykle pod pláštěm ochrany přírody. Vysazují v prostorově nevyhovujícím teritoriu rysy, a decimují tím populace chráněného tetřívka a další drobné zvěře. Ochrana flóry na Pálavě si vyžádala likvidaci zde žijící vzácné kozy bezoárové. Co na tom, že pak vzácné kytky zlikvidoval plevel, jež dříve kozy spásaly. O nadměrné ochraně kormoránů a volavek by mohli vyprávět rybáři. V lesích se prohánějí cyklisté, jezdci na koních a čtyřkolky a novináři pak kritizují myslivce, že připustí, aby zmatené sele vběhlo až do vesnice. Myslivec v očích veřejnosti klesl málem na úroveň politika.
Quo vadis česká myslivost? Jsem ráda, že jsem byť krátce a mnohdy už jenom zprostředkovaně zažila to, co za myslivost pokládám.
Zuzka BEBAROVÁ-RUJBROVÁ, poslankyně (KSČM)