Ozvěny parforsních honů (Slovácko)

Rovina v prostoru mezi Hodonínem, uherským pohraničním městečkem Holíčem a okolím vesnice Kopčany byla ideálním místem pro takzvané parforsní hony, jednu z oblíbených zábav šlechty i habsburského "císařského domu". Lovenou zvěř, ponejvíce jeleny, pronásledovala početná skupina lovců na koních za pomoci smečky speciálně cvičených psů. V polovině 18. století, kdy císař František I. Štěpán Lotrinský zakoupil hodonínské panství a připojil je k holíčskému, probíhaly zdejší několikahodinové parforsní hony ještě ve své prvotní podobě podle francouzského vzoru. Cílem bylo štvanou zvěř, vypuštěnou z obory, ulovit a zabít. Uštvanému jelenovi, obklopenému smečkou rozzuřených psů, byly přeseknuty šlachy na zadních bězích a nejvýznamnější z přítomných hostů ho usmrtil ranou z milosti. Lovčí trubka oznámila konec štvanice, pomocníci naložili jelena na přichystaný vůz, připojily se dámy v kočárech a celá tato suita zamířila do holičského zámku, na jehož nádvoří byl hon slavnostně odtrouben. Speciálním výcvikem pro "francouzský" způsob lovu procházely i koně. Dobré podmínky pro jejich chov poskytoval kopčanský dvorní královský hřebčín, darovaný císařem Štěpánem manželce Marii Terezii jako svatební dar. Byl to největší hřebčín v celém Uhersku. Jeho počátky sahají před rok 1712, ovšem dnešní barokní podobu dostal po požáru v roce 1747. Prameny uvádějí, že okolo roku 1828 se zde chovaly až čtyři stovky koní včetně lipicánů pro tzv. španělskou jezdeckou školu. Impozantní architektura a rozměry stájí i reprezentačních budov tomu odpovídají. Pokud se památkářům podaří uskutečnit jejich finančně náročnou rekonstrukci a revitalizaci, půjde o turisticky velmi atraktivní a užitečný objekt, navíc na území plánovaného mezinárodního Mikulčickokopčanského archeoparku. Lovy a hony všeho druhu byly pro šlechtu zábavou i významnou společenskou událostí. Znamenaly vítanou příležitost k setkávání, k navazování nových známostí i k neformálnímu jednání. Jejich slavnostní zakončení, plesy, případně úvodní mše se stávaly i přehlídkou poslední módy. Na vrcholu svého rozvoje měly lovecké podniky zažitou organizaci, všeobecně respektovaný vnitřní řád s ceremoniemi, jako bylo holdování ulovené zvěři po jejím usmrcení nebo lovecké signály a závěrečné halali lovčích trubek a lesních rohů.
První parforsní hon v českých zemích podle nových pravidel uspořádal v roce 1836 hrabě Kinský v Chlumci nad Cidlinou. Šlo o novinku podle anglického vzoru, s předepsanými červenými jezdeckými kabáty. Na konci akce se zvěř neusmrcovala, ale po dostižení a obklopení smečkou vycvičených psů se vracela zpátky do obor. V prvním desetiletí po svém nástupu na trůn přijížděl na tuto událost do Holíče i císař František Josef I. se svou bavorskou manželkou císařovnou Alžbětou. Oba byli výbornými jezdci. Císaři vydržela záliba v lovu a v myslivosti po celý dlouhý život. Četnými loveckými trofejemi ze Solnohradska a Tyrolska měl vyzdobenu letní vilu v Bad Ischlu. V tom ho překonal jen následník trůnu František Ferdinand, který dokázal naplnit vlastními trofejemi celý benešovský zámek Konopiště.
Z parforsních honů se v první polovině minulého století vyvinul "hon na lišku", při němž je pronásledován vynikající jezdec, představující lišku. Na rukávu má připevněný liščí ohon, dostává určitý náskok a vyznačuje stopu psům - honebním foxhoundům. V současnosti obnovuje tuto tradici Česká parforsní společnost.