Vysočina je prasečí "Klondike" (Jihlavské listy)

Spárkatá zvěř se v zimě přikrmuje, divočáci minimálně
Ze zákona je myslivec povinen zvěř přikrmovat v době nouze. Tím je myšleno nejen na zimu, ale mohou to být např. i povodně. Otázkou je i pojem přikrmování. Někdo to chápe tak, že jednou za 14 dní založí krmelec, a někdo tam chodí jednou za dva dny.
V dávných dobách u nás byly převážně smíšené lesy, hodně luk a mezí, dnes po sklizni zemědělských plodin zbydou jen louky, paseky a neúživné smrkové porosty, které zvěři nestačí. Na Vysočině se v zimě přikrmuje většinou srnčí zvěř, pernatá a zajíci. Divočáci mají také méně potravy, zvláště v období, kdy země zmrzne na kost a leží na ní sníh. Skutečnost je taková, že se divočáci mohou přikrmit např. odpadem ze sušiček, obilím, hromadou odpadních brambor apod. Většinou je černá zvěř přikrmována v honitbách lesních komplexů, v polních a smíšených honitbách se spíše zřizují vnadiště pro snazší lov.
Ve většině běžných honiteb se černá zvěř v zimě nepřikrmuje. Někdy se stává, že přijdou k normálnímu krmelci pro srnčí zvěř, z korýtka vyberou jadrné krmivo, korýtko rozbijí, ale seno pochopitelně "nesežerou".

A bude mít taky ty zuby zahnutý nahoru?
Snad každého, kdo viděl milou televizní reklamu na kofolu, kde tatínek řeže smrček a holčička se ho ptá, kdy uvidí zahnuté prasečí zuby a pak oba utíkají před divočákem, napadlo, zda by se podobná událost mohla stát ve skutečnosti.
Zeptala jsem se na to myslivce s pětadvacetiletou praxí. Divočák se prý člověku vyhýbá. Můžeme na něj narazit v létě, když při houbaření prolézáme houštiny. V lesních komplexech, kde je klid, se také dají v zimě potkat i ve dne, obzvlášť, když je pěkný slunečný den. Pak vytahují z houštiny, aby se vyhřáli, což pro ně znamená zdroj energie.
V období chrutí (říje), které probíhá na podzim až do prosince, je agresivita kňourů vyšší, přesto jsou útoky divočákem na člověka ojedinělé a jedná se ve většině případů o zvěř poraněnou, která se cítí ohrožena a je jí znemožněn nebo ztížen únik.
Většinou se jedná o zraněné jedince buď od jiného kňoura, nebo, a to častěji, jde o kusy postřelené. Dupání a lomození může pomoci - zdravý, popř. i lehce poraněný divočák se vždy snaží člověku raději uhnout z cesty.
Bát se divočáků je prý naprostý nesmysl. Takové mýty, jako že divočák podrýval strom, aby dostal dolů toho, co seděl nahoře, to jsou báchorky našich babiček. Pokud existuje nějaká pravděpodobnost že zaútočí, jde na 99 % o zraněné zvíře, které se útokem brání (např. psům), nebo o bachyni s malými selaty, která se při blízkém kontaktu s člověkem snaží bránit mláďata.
I tyto případy jsou však velmi řídké a většinou jde pouze o zastrašovací manévry. Mimochodem, při dohledávce je pes neocenitelným pomocníkem, myslivce především včas varuje, že zvěř je blízko a odrazí první útok.

"Slavnosti sněženek" jsou myslivecká latina
Nelze nezmínit ani slavnou scénku z filmu "Slavnosti sněženek", o které jsem se dozvěděla, že jde o stoprocentní filmařskou latinu.
Občas se divočák objeví v obci nebo i ve městě, ale ne u nás, ale např. ve Španělsku, kde se stahují do měst k odpadkům podobně jako např. medvědi na Slovensku. Jsou to však také úplně výjimečné případy.
Např. na Slovensku, když tam ještě byli vlci, se mohlo stát, že divočáci hledali spásu ve vesnici. Dnes mohou do obce zahnat prase psi při lovu, dobrovolně by však do obce nešlo.
Že může být nebezpečná bachyně s malými selátky, to je pravda. Pokud se k ní nechtěně přiblížíme, upozorní na sebe funěním a cvakáním zuby, a jestliže překročíme pro ni přijatelnou zónu, může zaútočit.
Bachyně nepárá jako kňour, ale kouše (např. jako pes). Jde však také o velmi řídké případy. Většinou se jedná o odstrašující útok a když člověk ustoupí, odvede selata pryč.
Jedná se o jarní období, kdy jsou selátka malá a bachyně je intenzivně chrání. Ke konci léta a na podzim je stále vodí, ale možnost útoku se výrazně snižuje. V době, kdy se mají narodit další selata, vyžene kňourky z tlupy a zůstávají s ní některé loňské bachyňky. Od dvou let už kňouři chodí sami. Říká se jim lončáci. Selata by se správně měla rodit v únoru až dubnu, ale vcelku běžně se dnes můžeme setkat i s tím, že bachyně má selata v červnu, červenci a srpnu.

Zima je sezónou honů
Společné lovy na černou zvěř mohou být pořádány formou naháňky, nadháňky a nátlačky.
Při naháňce se leč, v případě divočáků nějaká houština, obstoupí střelci, a pak leč protlačí honci, popř. honci a psi. Nadháňka se používá v těžko přístupných terénech, jako jsou skály a rokle pomocí psů.
Nátlačka spočívá v tom, že střelců je omezený počet, rozestaví se na ochozech zvěře a lečí prochází jeden nebo dva honci potichu, sem tam zašramotí, zakašlou. Zvěř před nimi pomalu ustupuje, opouští leč a lovec může v klidu vybrat kus, na který bude střílet.
Při naháňce zvěř opouští leč rychle a většina ran je chybených. Nátlačka je ze zmíněných společných lovů na černou zvěř nejohleduplnější ke zvěři, je méně postřelených kusů.
Lovec vždycky musí vědět, kde kdo stojí, a do leče se zásadně nestřílí. Sezóna naháněk na černou probíhá v listopadu a prosinci, občas i začátkem ledna. Ideální je, když leží sníh, protože se pak snáze dosledují postřelené kusy.

Vysoké stavy černé zvěře jsou problémem
Po celý rok se střílí sele a lončák, bachyně a kňour se loví od 1. 8. do 31. 12.
Situace je taková, že divočáci, kteří pobývali od jara do podzimu v oblasti s intenzivní zemědělskou výrobou, se stěhují z lánů obilí do řepky a pak do kukuřice. V tomto období jsou stále v krytu a málo se jich uloví, protože v těchto podmínkách je problém je vysledovat.
Situace se mění v období, kdy se sklidí obiloviny a řepky, protože divočáci přecházejí přes posečená pole do kukuřice. Jakmile nastane zima, většinou se zdržují v lesních komplexech a střílí se na vnadištích, kde se snadněji loví.
V honitbách smíšených, kde jsou jak lesy, tak i pole, je šance na slovitelnost docela slušná, zvlášť na polích, kde byla předtím nějaká atraktivní plodina, zejména pokud se nachází u lesa. Více jsou také vidět kňouři, kteří jsou v lednu po říji aktivnější ve vyhledávání potravy, protože v období říje ztratili značnou část svých tukových zásob.
Stavy černé zvěře se v posledních letech celorepublikově stále mírně zvyšují, čímž se zvyšují také škody na zemědělských plodinách.
Vysočina svojí členitostí a v mnoha případech těžko dostupným terénem je pro divočáky ideálním prostředím, kde se jim daří. Střídají se tu pole, lesy, rokle a kopce. Pro divočáky je Vysočina jakýmsi prasečím Klondikem, neboť tu mají velmi vhodné podmínky a dostatek krytu v houštinách.