Konec šumavských medvědů (Respekt)

Kdo si během nedělního výletu na Hlubokou udělal čas a navštívil i nedaleký lovecký zámeček Ohrada, si ji možná pamatuje. Menší vycpaná medvědice je posledním zástupcem svého druhu, který v šumavských lesích vzdoroval převaze člověka. Byla zastřelena v lesích na Českokrumlovsku přesně před 152 lety.

Čtyři dny na útěku
Na svůj velký den se jedenáctého listopadu roku 1856 chystali lovci želnavského revíru už od rána. V lesích byla opět spatřena medvědice, ještě o sto let dříve běžný obyvatel hlubokých šumavských hvozdů, teď už ovšem vzácná návštěva. Skolit tuhle samici se šumavští střelci pokoušeli několik let, zvíře ale pokaždé pronásledování uniklo.
Tentokrát nemělo dostat šanci. Sedmadvacet lovců s puškami v rukou vyrazilo v devět hodin ráno, cestu ke kořisti jim usnadňoval čerstvě napadlý sníh. Medvědici dostihli, ale tři muži, kteří přiložili zbraň k líci, znovu neměli štěstí. Jednomu selhala puška, druhý minul a třetí zvířeti pouze postřelil tlapu. Zraněná medvědice utekla do strání u Jokuswaldu.
Druhý den pátrání pokračovalo, ale mužům v zeleném je komplikoval čerstvý sníh, který překryl včerejší stopy. Celý den hledali neúspěšně, stopu znovu objevili až nazítří. Medvědice mezitím ulehla na svou poslední noc u potoka Hučina. Další den vypukla sněhová vánice, ale lovci se přesto rozhodli vyrazit. Přibrali posily a osamělou samici tak nakonec nedaleko lesní partie Hut schenschlang obklíčilo 46 střelců a 75 náhončích. Po dvouhodinovém nahánění se zvíře ve vichřici vyřítilo vstříc střelcům. Dva v panice utekli, třetí minul. Až mladý lesník Johann Jungwirth mířil přesně a druhou ranou na komoru poslední šumavskou medvědici skolil.
V literatuře se můžeme dočíst pozoruhodné detaily z podzimní štvanice, bohužel však nic o tom, co se lovcům honilo hlavou. Proč se vlastně rozhodli šumavské medvědy definitivně zlikvidovat? Neměli o tomhle nevratném kroku žádné pochybnosti?

S VB v patách
Nevíme, ale pravdou je, že poslední lov dokonale zapadá do logiky předchozích několika staletí, kdy se likvidace stala oficiální politikou vůči velkým šelmám českých lesů. V Brdech padl poslední medvěd v roce 1660, na Křivoklátsku o třicet let později, v první polovině 18. století přišly o medvědy hory na severu Čech. Medvědí kůže i maso se dobře prodávaly, uzené tlapy byly považovány za lahůdku a sádlo i žluč se užívaly jako lék na revma a žaludeční potíže.
Medvědi přežívali na severní Moravě a v hlubokých lesích na Šumavě. Poslední ránu jim zasadily výnosy Marie Terezie a Josefa II., které "hubení velkých šelem" uzákonily jako povinnost a právo každého myslivce i poddaného. Od poloviny 18. století docházelo také k výraznému odlesňování a proměně pralesních společenstev na monokulturní dřevařskou výsadbu. Na Šumavě vznikaly nové sklárny a přirozeného prostředí samotářských šelem ubývalo.
Po úspěšné trefě Johanna Jungwirtha byl na Šumavě medvěd spatřen údajně ještě několikrát, nejde však o potvrzená svědectví. Poslední moravský exemplář následoval svého jihočeského kolegu na věčnost v hukvaldském revíru v roce 1893.
Do zdejších lesů se velké šelmy začaly občas vracet až od 60. let 20. století, kdy se rozrostla populace na Slovensku. Jejich návrat občas připomíná dobrodružný thriller. Na jaře roku 1989 například jeden mladý samec zburcoval k pátrací akci několik mysliveckých spolků, členů národních výborů, veterinářů i svaz ochránců přírody. Zátah koordinovala Veřejná bezpečnost. Původem slovenský medvěd dokázal svým pronásledovatelům unikat přes měsíc, nachodil přitom 350 kilometrů a dostal se až na Vysočinu. Bohužel nepřežil výstřel z narkotizační pušky.
Po revoluci o umělém návratu medvěda krátce uvažovala správa šumavského národního parku, převážil ale názor, že soužití s velkou šelmou v relativně zalidněných a turisty navštěvovaných horách už není možné. Velkým šelmám tedy zůstaly alespoň Beskydy - dnes podle odhadů zoologů žije v lesích u slovenských hranic už tři až pět kusů medvěda hnědého nastálo.