Marie Hůlková: máma lesních zvířat (Vlasta)

Dva vzory měla v rodině, i když protichůdné. Dědeček byl lesní dělník, který se řídil heslem: "Nedal jsem zvířeti život, tak mu ho nemohu brát." Naproti tomu tatínek byl veterinární technik a především myslivec. Marie od dětství chodila vyhánět zvěř při sekání trávy nebo obilí, dávala opuštěná bažantí vajíčka pod slepice.
"Jako malá jsem jezdila na kole s oběžníkem za členy mysliveckého sdružení. Tatínek takhle svolával schůze," vypráví. Za dědou zase po škole chodila se psem do lesa a milovala chvíle, kdy si těžaři sedli ke svačině k ohni. "K dědovi lítala červenka, ptáček, který se ho nebál, chodil mu po noze, a dokonce zobal z dlaně kousky chleba."

LIŠÁK MILOVAL BUCHTY A MLÉKO
S takovými zkušenostmi by asi bylo divné, kdyby svůj další život nespojila s lesem. Prvními zvířátky, která malá Majka odchovala, byly lišky. Její pes, vyhlášený norník, objevil lišku s jedenácti liščaty. "Liščí mimina vypadají skoro jako myšky, jen mají protáhlé čumáčky." Z této "akce" přinesli domů s dědou v kapesníku tři "myšky".
"Chtěla jsem je vychovat. Sousedovic kočce umřela koťata, tak jsme jí dali liščata. Po pár dnech jsem je ale musela vzít a naučit pít z dudlíku, úplně by ji zničila." Později jedno lišče tatínek někomu dal, druhé zakousl pes, ale krásný lišák zůstal. Kromě liščích dobrot si rád pochutnával na buchtách a mléku. Vodila svého mazlíka na vodítku na procházky, doma však přebýval kvůli rozestavěnému domu a dírám v plotu v kleci. "Po dvou letech jsem se jednou vrátila ze školy a vrátka klece byla otevřená. Už jsem ho nikdy neviděla." Ale z okolních vesnic ještě dlouho chodily zprávy, že lišák přes den neohroženě špacíruje po cestách.

KRÁLÍČCI S BAREVNÝMI OCÁSKY
Od dětských let také vychovávala kuny, sovy, bukače, káně, čejku, zajíčky. "Nechtěla jsem z nich mít domácí mazlíčky.
Byli většinou zranění nebo bez rodičů. Takže jsem je zocelila a nechala, aby se vrátili do přírody," říká Marie. Odloženým či poraněným psům zase pomáhala hledat nové domovy nebo alespoň pobyt v útulku.
Má zkušenost i s divokými králíky, kteří se od šedesátých let ve volné přírodě prakticky nevyskytují. "Kolegové z práce mi přivezli čtyři mrňavé králíčky. Musela jsem je vykoupat a naučit na dudlík." Aby se v nich orientovala a poznala, který jedl a který ještě ne, označila je na ocásku barvou. Protože byli čistotní, měli v bytě volnost. "V noci mi lezli pod deku a všichni čtyři se u nohou vždy vyrovnali jeden vedle druhého."
A jak se z holuba Bubláka, poraněného zdivočelou kočkou, vyklubal nebojsa? "Celý potrhaný, rozseknuté vole - tak jsem ho našla. S tatínkem jsme ho zašili a neuvěřitelně rychle se uzdravil." Nemohl létat, proto měl svůj příbytek v kotelně. Stoupal si mezi dveře a nikoho tam nechtěl pustit. Vyštval i kočku, která se ho pak bála. "Od sousedů za mnou často běhalo štěňátko - pomazlit se. Jednou ho načapal Bublák a hned ho vyhnal."

SRNČÍ LÁSKA
Její největší láskou byla a je srnčí zvěř. První srnče ošetřovala už v deseti letech. "Bylo posekané lištou sekačky," vzpomíná. Kolem čtrnáctého roku zase s další srnkou skákala přes překážky, připravené na louce za domem pro trénink koní. Protože vždy chtěla, aby se "její" zvířata vrátila zpátky do přírody, nevynechala žádnou příležitost chodit s nimi do lesa. Ale nebylo to snadné. "Třeba jednou jsme šli - můj pes Filip, já a srnka Líza. Když byla Líza zaujatá činností v lese, opatrně jsme s Filipem odešli. To jste měli po chvíli slyšet ten nářek. Jakmile Lízinka zjistila, že tam nejsem, houkala jako sanitka a rychle běžela za mnou."
Časem se ale srnka odpoutala a přidala se k tlupě divokých. "Každý rok přišla porodit domů." S bílým obojkem byla vždy k poznání. Všechny porody pak proběhly s Mariinou asistencí. Líza odchovala každoročně dvě srnčata a většinou jedno další adoptovala; to jí Marie vždy "podstrčila", když někdo přivezl poraněné nebo ztracené mládě. "Jakmile poprvé odešla Líza zpátky do lesa, modlila jsem se, aby bez úhony přežila loveckou sezonu," směje se Marie. Na silvestra si zase přála, aby se srnka ukázala. Opravdu druhý den stála s dalšími kusy za plotem. "Tak jsem pak rok co rok strouhala v zimě řepu a míchala ji s ovesnými vločkami a šrotem, aby měla celá tlupa co jíst."
Mírumilovně vypadající srnka uměla být i pěkná bojovnice. Nikdo na Marii nesměl křičet, to okamžitě začala Líza výhrůžně podupávat. "Sousedi měli dva psy čau-čau, byli to ale pytláci a často utíkali. Jednou se chystali i na naši Lízu, ta je však vybouchala, že zůstali skrčení pod dřevníkem, než si je majitelé odvedli." Příště zase přišla Líza s boulemi na zádech, od někoho dostala výprask. "Moc dobře si ho pamatovala. Jednou slyším, jak někdo volá o pomoc. Dotyčný seděl na třešni a nemohl dolů. Líza ho pokaždé, když vystrčil nohu, začala předními běhy kopat."

ZÁKONY PŘÍRODY
Jednou si Marie při procházce v přírodě všimla, že na druhém kopečku je se stádem také Líza. Zavolala na ni a srnka se po chvilince rozběhla jejím směrem. Celá skupinka také. "Asi padesát metrů přede mnou ji předběhli a nepustili dál. Tlupa si Lízu chtěla přivlastnit, byla vedoucí srnou a patřila k nim."
Líza se dožila devíti let a její zmizení je záhadou. Paní Marie si tehdy dopisovala s evangelickým farářem a líčila mu Líziny příhody. On psaní předal bez vědomí Marie své známé, která pracovala v televizi. "Přišel mi dopis z České televize, že by Lízu rádi natočili. Měli přijet ve čtvrtek a Lízu jsem naposledy viděla v neděli. Dodnes skutečně nevím, co se s ní stalo."
Jednou zase dostala Marie nalezence, srnče Honzu, kterého prý lidé předtím přechovávali ve městě v koupelně. Přidělila ho Líze a po dvou letech odešel do přírody. Pak stál jednou zase na podzim za plotem a čekal, že dostane najíst. "Stál tam, jako kdyby odešel včera, a ne před deseti lety." Dělal to tak dva roky a umřít přišel k Mariinu domu, když mu bylo úctyhodných čtrnáct let.
Stejný smutek pak prožívala i s jedním z prvních Líziných synů. Žil ve volné přírodě a porazilo ho auto. Dobelhal se do kůlny, kde se narodil, a tam i umřel. "Hladili jsme ho a nikdo z nás neměl sílu rozloučit se s ním po myslivecku.
Dát mu poslední záraz, ránu z milosti, aby se netrápil."
Myslivecké zkoušky složila Marie už v sedmnácti letech. Do plnoletosti čekala na lovecký lístek a v jednadvaceti letech složila vyšší odbornou mysliveckou zkoušku. Ta jí umožňuje být hospodářkou mysliveckého sdružení. Trápí ji však, že mnozí lidé nahlížejí na myslivce jako na lidi, kteří pouze střílejí zvěř.
"Já na škodnou také vystřelím, ale jinak spíš pozoruji. Myslivost je především péče o zvěř a ochrana životního prostředí," tvrdí stoprocentně přesvědčená Marie.