Buďme hrdí na to, že dosud máme jeleny (Slovácký deník)

Když si ale člověk moudrý osídlil volnou krajinu a vytvořil v ní pole a louky, zahnal paroháče do lesních porostů. Ti obvykle v první zářijové dekádě zneklidní, stávají se pohyblivějšími a roztoulanějšími, protože jsou zachváceni nejsilnějším pudem, vášnivou touhou naplnit smysl svého života a splnit nepsaný příkaz přírody, dát vznik novému rodu svému. Jeleni v tom čase pak hledají po celém svém revíru laně a oznamují troubením svým sokům, že na říjišti jsou pány a jiný jelen se na něj nesmí odvážit vstoupit.
Jenže pryč jsou doby, kdy byly říje hodně halasné. Podle myslivců pamětníků bylo před dvaceti třiceti lety jelenů v Chřibech i v Bílých Karpatech mnohem víc než dnes. Podle historických pramenů troubili jeleni v českých lesích nejvíce v době, kdy skončila třicetiletá válka. Na místo mrtvých lidí nastoupila přemnožená zvěř. Podle historických záznamů víme, že šlo o zlatou dobu jelenů - nikdy jich prý u nás nebylo více.
Podle statistiky Okresního mysliveckého spolku Českomoravské myslivecké jednoty Uherské Hradiště bylo vloni uloveno v okrese osmašedesát jelenů, čtyřiadevadesát laní a třiasedmdesát kolouchů. Po delší době byl dokonce uloven kapitální jelen nikoliv v Chřibech, ale v oblasti bělokarpatského vrcholu Velké Javořiny.
Odborníci na jelení zvěř tvrdí, že uživatelé honiteb, kde se chovají paroháči, kteří na lásku v říji někdy doplatí, to myslí s jejich chovem vážně. O skutečnosti je ale přesvědčí teprve budoucnost. Buďme hrdí na to, že máme v okrese jelení zvěř, že dosud vždy kolem svátku Václava, vrcholí velkolepá a čarovná exploze síly všech sil, zaručující věčnou obnovu života nádherných paroháčů, jejich družek laní a jejich dětí, kolouchů.
Zdeněk Skalička