Můj parukář aneb Co může myslivce překvapit na lovu u Hranic (Hranický deník)

Pohled na město Hranice je z jakéhokoliv přilehlého kopečku vždy nádherný. Asi si to naše město od přírody už kdysi dávno vyprosilo. Západ slunce nad městem, je překrásný od "Kostelíčka". V časném ránu je pěkné pozorovat město ze skály od "Jana".
Odpolední paprsky slunce pohladí Bečvu, zámek a město patří "Bílému kameni". Kolorit okolních lesnatých kopců s pozadím "Kelečského Javorníku" dává překrásné poloze města nezapomenutelný panoramatický pohled přímo z železničních mostů. Tak nějak vnímám krásu města a okolní přírody já i mí někteří spoluobčané.
Malíř, který umí malovat krajiny, ten to vidí ještě jinak, "umělecky". Znám jeden velký překrásný obraz, dnes už historický, od pana profesora Chmela. Je to snad už asi poslední zbylý dokument krásné přírody, která ještě nedávno v Hranicích byla.
Je na něm na další časy výstižně zobrazeno lesní panorama "Jurikovy jeskyně" i s památnou borovicí nad Kostelíčkem. Protože mám přírodu s lesem víc jak rád, vypravil jsem se do lesa na "Jelení kopec". Začínala tam srnčí říje a nerad bych ji propásl hned na začátku. Nad kdysi bývalou Bláhovou loukou (dnes už les) měl jsem na mladém hustém dubu neviditelný posed. Z posedu byl pěkný výhled na část města i do okolní krajiny.
Žebřík na strom byl ukrytý ve vzrostlé smrkové seči, takže posed byl pro náhodné chodce dobře utajený.
Konec dusného a horkého července mi dával příležitost, že srnčí říji uvidím. Věřím, že se tu konečně setkám s vzácným parohatým rytířem, který se tu už mnohokrát v podvečer ozval.
K posedu jsem přišel úzkou luční pěšinkou. Tráva pod posedem nebyla dosud nikým pošlapána a já si sobecky přivlastňoval krásné nedělní odpoledne sám pro sebe. Byl jsem spokojen. Ještě jsem se rozhlédl do okolí a vklouzl jsem do seče. Po žebříku rychle a potichu nahoru, a už jsem pěkně seděl.
Po delší chvíli, jen tak tiše sedím, slyším šramot pod posedem. Pohledem zjišťuji, co to je. Zřejmě po pěšině v mých stopách přiskákali dva černí lesní tchoři. Stále se o něco přetahovali a pištěli. Teď vidím, že se tahají o mladého plcha lískového, kterého kdesi chytili a byl jejich.
V dáli svítila nad městem v odrazu slunce střecha hranického kostela. Teplo rozmazávalo obzor nad střechou tak, že jsem se přestal na město dívat.
Ustavil jsem obzorku dalekohledu na kostře (skeletu) rozestavěné tovární haly nově budované cihelny, která se začala teprve stavět. Protože hala neměla ještě střechu, trčely nosné betonové sloupy smutně nahoru.
Všude kolem vládl nedělní klid, nic se nedělo. A přece jen malý náznak pohybu se objevil ve vysoké trávě. Ta se občas zavlnila a opět zklidnila. V dalekohledu rozeznávám i semena travních klasů, které se mírně tu a tam pohnou. Stále nevím, co tam v té trávě je. Tráva zůstala úplně znehybněna, pohyb ustal. Říkám si sám pro sebe: Co tam může být?
Dalekohled mi vytlačuje kruhy na očích, jak místo občasného pohybu sleduji. Zase nic, klid. Až teď po delší chvíli pohyb znovu ožil. Ve spánku mi buší, co to tam jenom je? Napětí a lovecká vášeň mne rozpaluje. Pomalu, a sám sebou si jistý, vylezl na pěšinu z trávy velký strakatý kocour. Krátká, silná oháňka naznačuje, že žije v přírodě už delší dobu. Teď velmi rychle, ať mi neuteče. Stále na něj hledím, pokládám dalekohled a snímám z hřebíku kulovnici. Kocour stále pěkně sedí. Teď už. Přes dalekohled kulovnice jej vidím. Jistým hmatem podvědomě uvolňuji pojistku na závěru kulovnice. Napínám rychlík (napínáček) a pečlivě mířím na hlavu kocoura. Kříž zaměřovače sedí, rána bude jistá. A teď, rána jako z děla, a bude po říji, nic už dnes neuvidíš, jde mi hlavou a spánek mi buší. Ještě moment váhám, kocour nic netuší, je stále v klidu a mám ještě čas.
Je mou prvořadou povinností střelit škodnou, která do přírody nepatří, a to ten lesní nebo kdysi cihelňácký kocour je.
Chladnou rozvahou proti své vůli jsem zdivočelého kocoura pustil. Dal jsem mu zatím volnost s vědomím, že už o něm vím, a že se jistě ještě potkáme. To se také stalo velmi brzy. Potkali jsem se časně ráno na mostě přes dráhu u cihelny. Nesl si na snídani menšího králíka. Měl velký revír, ale už nemá. Opatrně vracím pojistku kulovnice zpět. Zklidňuji svou hlavu a znovu si ještě prohlížím místo, kde kocour před chvílí seděl. Znovu dalekohledem propátrávám louku. Občas se v trávě zvedne hlava srny, která se rozhlédne, zaklepe slechy a bere v paši dál.
Opět se v duchu sám sebe přesvědčuji a utěšuji, že mé rozhodnutí bylo sice nemyslivecké, ale v dané chvíli správné. Jsem ještě mladý myslivec, a proto nad všemi mysliveckými úkony přemýšlím. Uteklo mi hodně příležitostí, ale ničeho nelituji, i zvěř musí mít svou šanci. Stále ještě mám svého dobrého mysliveckého učitele a rádce. S tím občas proberu své nové zkušenosti i nezdary. Je to starý zkušený myslivec Jan Bílek, povoláním švec. Od mládí měl touhu být myslivcem, a taky dobrým myslivcem byl. Dnes už jen rád na něj vzpomínám. Ten mě právě nasměroval na dnešní místo, kde ještě před říjí, právě v této lokalitě, obeznal dva srnce "parukáře". Byl to podle jeho vyjádření mladý srnec vidláček s parukou.
Paruka u srnce vzniká buď poraněním "ráží", nebo druhou příčinou může být v mládí zakrnění pohlavního orgánu. Taky nedostatek pohlavního hormonu může způsobit "paruku". Takový srnec to nemá v přírodě moc dobré. Druzí jej většinou odbíjejí, bývá většinou samotář a k srnám se nepřibližuje. Říkám si pro sebe, kdyby přišel, tak neodejde, bude můj. Stále už v klidu čekám, napjatý, kdy se někde něco pohne.
Na krajním smrku u dolní části lesa se zavěsila jestřábí samice. Hejno šedých vran začalo nad laťákem kroužit a jestřába provokovat. Ten, aby provokace odrazil, snesl se a nízkým, rychlým letem přetáhl do lesa "Březí" za cestou. Nastal klid, ten, co jsem na čekání potřeboval. Vysoká tráva ve svahu se pohnula. Světlý hřbet srnčí zvěře se vynořil a zvýšil moji pozornost. Je to parukář, nebo není? Byl to nakonec krásný mladý nadějný špičák. Zase zklamání, musím dál trpělivě čekat. Pozoruji stále špičáka. Ten jistí - a naráz odskakuje, přitom polekaně zabeká. Jeho neklid mě vzrušil, opatrně prohlížím okolí.
Po chvíli vidím, že směrem ke mně z údolí se něco pravidelně pohybuje, co mě myslivecky nic neříká. Teď rozeznávám hlavu člověka, co přichází sem nahoru ke mně. Postava se přibližuje, je to zřejmě muž. V jedné ruce nese něco delšího a velkou tašku nese na rameni. Stále se přibližuje, zůstává náhle stát a rozhlíží se po krajině. Vidím, že rozdělává malířský stojan a dává na něj rám s plátnem. Do levé ruky bere paletu, na ní míchá barvy a začíná malovat. Je mně to nějak divné, před večerem, a co tady bude malovat?
Mistr plátna je pouhých dvacet metrů ode mne. Vidím, jak štětcem ztvárňuje svůj záměr na plátně. V krátké chvíli už začal na plátně vystupovat hlavní námět obrazu.
Vůbec mě to netěšilo. Nepřišel jsem do lesa, abych hleděl na nějaký obraz. Můj cíl byl parukář. Přemýšlím, jak se mohu v tichosti z posedu ztratit a přemístit se jinam. Myšlenky jakoby se mi úplně zastavily, když pozoruji, že stejnou cestou jako přišel malíř, někdo přichází. Je to mladá černovlasá překrásná žena. Tu namalovala a vytvarovala sama příroda, ta sem patří. Ani skoro nedýchám. Pěkně se spolu pozdravili a chvíli jej pozorovala, jak obraz maluje. Potom si sedli na zem a setkání začalo dostávat už trochu jinou dimenzi. Jen stojan s obrazem zůstal osamoceně stát a opuštěn přihlížel. Jsem na stromě v nadhledu a až příliš, pro své zdraví nebezpečně blízko. Určitě tu dnes už asi srnčí říje nebude, jde mi hlavou a spánek mi napětím tluče. Pro mne je krásná neděle ztracena, zatímco jiní si ji prožívají.
Chráněn zelenou stěnou dubu stávám se v krátké chvíli svědkem souzvuku obou duší. Nečekám už na další milostné variace a v blížícím se podvečeru zmizel jsem tiše v náruči zeleného lesa.
Srnce parukáře jsem nakonec přece jen slovil. Zvláštní trofej jsem po mnoha letech daroval šikovnému mladému myslivci z Hranic, ovšem vzpomínka mi zůstala. Ladislav Janda